Opeth - My Arms, Your Hearse (1998)

Tretí album od Opeth – My Arms Your Hearse, pre mňa predstavuje začiatok novej éry Opeth, ale zároveň aj rozlúčku s érou prvých dvoch albumov. Počujem na ňom pasáže typické pre Orchid a Morningrise ale aj Still Life a Blackwater Park.

Album začína krátkou predohrou Prologue. Je to vlastne len tečúca voda a pár tónov na klavíri. Ale je dobrá. Také ticho pred búrkou, povedal by som. Druhá v poradí je April Ethereal, ktorá sa nesie jasne v duchu prvých dvoch albumov. Má niekoľko zaujímavých momentov, ale v porovnaní so zbytkom albumu ide len o priemernú skladbu. Nie je výborná ani zlá. When, najdlhšia na albume, je na tom už lepšie. Prvá polovica skladby je dosť tvrdá a pochmúrna. Zaujímavá je však od svojej druhej polovice, kde prechádza do miernejšej časti a kde Mikael spieva už len čisto. Celkovo na tomto albume už Mikael používa čistý spev oveľa častejšie ako na prvých dvoch. No a po prvých troch skladbách prichádza zmieňovaná búrka. Poriadna porcia death-progresívnej hudby. A to od Madrigal až po záverečnú Epilogue. Je to proste jedna báseň. Jeden a pol minútová Madrigal trochu uvoľní atmosféru po dvoch tvrdých skladbách, no nie nadlho. Plynule prechádza do piatej, drsnej Amen Corner. To je už typický Still Life, hovorím si. Skvelé tvrdé riffy a prechody. Osem minút zbehne ako nič a už tu máme ďalšiu temnú skladbu Demon Of The Fall. Začiatok má skoro totožný s The Leper Affinity. Zaujímavý je na nej refrén a záverečná časť, keď plynule prejde do Credence, jemnej balady s len čistým spevom. Jasný Damnation. Je vidno, že posledné tri zmieňované piesne jasne naznačujú kam Opeth smeruje. Záver albumu sa však nesie akoby v rozlúčke s etapou prvých dvoch albumov. Zaobstaráva ju Karma. Opäť skvelá, tvrdá skladba so skvelými nápadmi, krásnou prostrednou časťou a ten záver (posledná minútka) prosto nemá chybu. No a nakoniec Epilogue, Pekné, jemné rozlúčenie s albumom, ktorý pre mňa predstavuje prvý vrchol tvorby Opeth.

Zmeny v zostave a výrazné skrátenie skladieb kapele len prospeli. Album má o nejakých 15 minút menej ako Morningrise, no aj napriek tomu mám pocit, že sa v tých 50-tich minútach objaví oveľa viac nápadov a emócií. Hráčsky je proste perfektne zahraný. To, že je koncepčný je pre mňa vedľajšie. Taktiež My Arms Your Hearse spolu so Still Life predstavujú podľa mňa Akerfielda v najlepšej forme (čistého spevu).

My Arms Your Hearse je album, ktorý som si veľmi obľúbil a vždy si ho rád pustím. Mikrospokické nedostatky na tomto albume, týkajúce sa hlavne skladby April Ethereal, mi v žiadnom prípade nezabránia dať plný počet hviezdičiek.

reagovat

My Arms, Your Hearse...
Tak tento "třeskutě optimistický" název ukrývá jednu z mých nejoblíbenějších fošen od švédských OPETH, díky kterým jsem se začal před pár lety opět zase zajímat o extrémnější formy rockové hudby...

Pamatuji si, jak jednoho krásného dne přišel za mnou brácha, v ruce držíc nějaké CD, a se slovy: "Tohle tě naprosto rozseká!" mi jej vnutil...
Já okamžitě, hledíc zamyšleně na obal, pojal nedůvěru a po chvíli mu se slovy: "Víš, že mě už tihle chrchloni nezajímaj!" mu CD vrátil...
Jenže milý sourozenec se nenechal jen tak odbýt, položil mi CD na stůl a s potutelným úsměvem zmizel...
V té době jsem byl totiž až po uši ponořený v progresivním rocku 70-tých let a neoprogu a divokou metalovou minulost jsem chtěl už navždy nechat za sebou - to jsem byl ale vůl, co?
Ale co, když už se s tím bráchanec tahal, tak mu uděláme radost...
Nasadil jsem si na květák sluchátka, vložil CDčko do mechaniky a poslouchal a poslouchal a poslouch......
Za pár hodin mě našel brášin ležícího na zemi, s pěnou u úst a s navýsost spokojeným výrazem v xichtě...
"Já věděl, že tě to chytne!" poznamenal a zase odkráčel.
No bomba! Do té doby jsem nikdy nic takového neslyšel a byl jsem z toho totálně paf.
Upřímně - dříve by mne ani ve snu nenapadlo, že by si někdo troufl míchat smrtonosný metal s progresivním rockem!
No zkrátka - od té doby jsem si začal od těchto výborných Švédů shánět postupně všechna alba a stal se jejich velkým fanouškem... a tohle album se stalo mou srdeční záležitostí.

Dílo je koncepční a pojednává o dvou milencích... Ovšem žádné skotačení na prosluněných loukách a lovestory se št'astným koncem nečekejte - jen temnotu a depresi...
Rozhodně nedoporučuji tuto desku pouštět nerozhodným sebevrahům, protože by je následný poslech mohl už definitivně přesvědčit o tom, aby se konečně od té římsy odrazili... No nic, zpátky k příběhu:
Album se týká mužské postavy, která umírá a stává se duchem...
A následné vyprávění se točí kolem ženy, kterou za svého života miloval a u které si není úplně jistý, jestli ji jeho odchod skutečně zarmoutil, takže je jeho duše v neustálém zmatku....
Snaží se s ní po celou dobu všelijak navázat kontakt, ovšem jeho přítomnost zůstává stále neodhalena a to jej velmi trápí...

Když porovnám hudbu na tomto albu s hudbou na předchozích dvou deskách, tak musím uznale pokývat hlavou a říct, že od té doby hudebníci ušli obrovský kus cesty...
Mikael Åkerfeldt už nemá úplně ten přiškrcený "blackový" chraplák a pomalu zde začíná nacházet svoji polohu.
Přibylo i více dalších akustických výletů, prolínajícími se s agresivními riffy... Mikael střídá growling s čistým zpěvem už naprosto suverénně a vlastně celá kapela zde působí ještě více sehraně, než kdy předtím...
Svou nezpochybnitelnou zásluhu má na tom i výborný nový bubeník Martin Lopez, který do kapely jednoznačně skvěle zapadl, a tepe jako králíček Energizer.
Rozepisovat se o jednotlivých skladbách nechci, protože album beru jako takový pevně sevřený celek... ale pokud bych měl vyzdvihnout jednu jedinou, která mě totálně srazila k zemi, tak by to byla Demon Of The Fall - tak chorobně, démonicky znějící growling, jaký Mikael vystřihl na začátku, jsem snad ještě neslyšel! Opravdu nic pro slabé uši... Věřím tomu, že spousta slabších jedinců by zdrhla už během ponurého klavírního intra..
Co už...

Co ještě dodat víc?
Ano, kdekdo by mohl namítnout, že to nejlepší měla banda teprve před sebou, ale... to je vlastně fuk.
V každém případě, tomu, kdo začal poslouchat OPETH až po vydání alba "Heritage", album opravdu nedoporučuji - hrozí totiž, že by následný poslech mohl odskákat nějakou tou újmou. :))

Výborné, temné dílo...
Pět hvězd!


reagovat

Snake @ 22.05.2015 18:52:11
Já začal sbírku budovat až o desku později, tedy od Still Life, ale napsal jsi to pěkně. Dobrá práce, Petře.

PaloM @ 22.05.2015 18:56:21
Petr, ak si dobre pamätám, Opeth som začal počúvať pred necelými 7 rokmi vďaka tipom a recenziám na Progboarde. Prvé tri albumy som nikdy nestrávil, to je ťažké sústo. Ale od Still Life doteraz som pozorne počúval všetky štúdiovky, na druhej strane som si kúpil až posledné dve CD, čo je hudba opäť o niečom inom. Kvalitná skupina a naučili ma uznávať growling, pokiaľ je použitý striedmo.

PaloM @ 22.05.2015 18:56:54
Písali sme naraz :-)

Borek @ 22.05.2015 20:10:14
Petr87: Počkej, až to uvidí





hejkal...

Petr87 @ 22.05.2015 21:18:23
Borek: Dostanu kartáč, já vím. :))

Snake - PaloM: Já mám rád u OPETH celou jejich tvorbu, a líbí se mi, jak se tato kapela neustále vyvíjí.
Díky za reakce. ;)

PaloM @ 23.05.2015 11:07:21
Niekto sa zmiloval nad bielou plochou pod recenziou, tak Petr daj si bacha na mačkanie enter :-)

Growling, satanské dielo, som nenávidel, až mi brat požičal prvé dve CD Haggard >> odkaz
A to je moja krvná skupina , presvedčili ma, že nie chrapot ako chrapot. Petr, ak nepoznáš, odporúčam otestovať.

Petr87 @ 23.05.2015 16:15:10
Ahoj Palo...
HAGGARD znám, zajímavá banda - a koukám, že jsou i tady na Progboardu, což mne těší. :)
A samozřejmě děkuji (ani nevím pořádně komu) za opravu té zatracené bílé mezery... Na enter jsem si dával tentokrát bacha a stejně se mi to zase nějakým způsobem podělalo... ach jo.

Progjar @ 23.05.2015 17:23:08
Petr87, opravil som tie prázdne riadky aby sme "šetrili" miestom.

Petr87 @ 23.05.2015 17:32:50
Á, tak ještě jednou díky. :)

'As I carry you to your grave, my arms your hearse'

Tento úryvek byste v textech třetího alba Opeth hledali marně. Je vypůjčený od britské kapely Comus, působící na začátku 70. let. Pro Mikaela Akerfeldta, který je vůdčím duchem Opeth, jsou velkou inspirací.
My arms your hearse je albem koncepčním. Je příběhem osoby, která umírá a jako duch se zjevuje své milé, která prožívá smutek. Ta přítomnost ducha necítí a to jej trápí. Příběh začíná na jaře a končí v zimě, což je z textů také zřejmé. Navíc poslední slovo každého textu je názvem následující písně.
Co se týče sestavy, tak kromě zpívajícího (a chroptícího) kytaristy Akerfeldta, je tu kytarista Peter Lindgren a bubeník Martin Lopez. Baskytaru tentokrát nahrál Akerfeldt, protože nový baskytarista Martin Mendez neměl dostatek času, aby se své party naučil. Možná proto je tu basa poněkud v pozadí.
Skladby samotné nemá smysl rozpitvávat (u mě vede Karma), najdete tu prvky heavy, death, doom i black metalu, stejně jako akustické vybrnkávačky a disonantní akordy. Nikam se nepospíchá, nálada je tradičně zaDOOManá, zvuk neprostupný, připomínající drsný sever, odkud Opeth jsou.
Jako odlehčení je tu krátký předěl Madrigal, jediná čistě akustická je Credence, v instrumentálce Epitaph si na hammondky zahraje producent Fredrik Nordström.
Akustiky se občas mihnou i pod zkreslenými kytarami, už nejsou tak oddělené jako na předchozích albech. Hutné zkreslené kytary povětšinou běhají ve dvojhlasech. Akerfeldt nachází svou pěveckou polohu v ultrahlubokém chroptění a i v čistých harmonizovaných hlasech je jistější.
Zkrátila se i délka skladeb, nejdelší má 'jen' něco málo přes devět minut.
Co Opeth odlišuje od jiných v tomto žánru, je práce s náladou a harmoniemi, netypická stavba skladeb a také kytarová sóla - ani jeden z kytaristů nemá zapotřebí v každém taktu hrát miliony not, což oceňuji. A jak nemusím deathmetalové chroptění, u Opeth jsem si zvykl rád.
reagovat