Marillion / Fugazi (1984)

Také prví čtyři alba této neoprogové legendy z 80. letech s Fishem mám u ve sbírce už pěknou řádku let a všiml jsem si, že můj pohled na toto album chybí :-) Takže chci tuto skutečnost napravit, i z účty k Fishovi, který patří k mým nejoblíbenějším zpěvákům a jehož některá sólová alba hodnotím ještě výše, než legendární desky Marillion s ním za mikrofonem...

Assassing se rozjíždí klávesami, připojuje se kytara a vzniká monumentální zvuková stěna, plně ve zvukovém odkazu doby, kterou prokresluje Fish svým nezaměnitelným zpěvem. V refrénu nabývá skladba výrazné rockové hmoty a vynikající je také sólo Stevea Rotheryho. Zvláštní je také až pochodově znějící rytmika a všemožné elektronické vsuvky a ruchy, které jsme na debutu nezaznamenávali. Punch & Judy otevírá čistý klávesový vstup a Fish svým mocným hlasem ovládne prostor ve výrazném, expresívním motivu, a slyšíme, že byl skutečně oddaným Gabrielovým učedníkem. Ústřední zasekávaný motiv se stále vrací a střídá se opět s mohutnými klávesovými stěnami Marka Kellyho. Jigsaw začíná pochmurně, hlavní slovo mají opět klávesy a v neagresívní, i když temné poloze se skladba drží vlastně celou dobu, i když po půli se přece jen přidává i celá kapela a vynikající kytarové sólo. Krásné potemnělé Fishovo vyznání... Emerald Lies - krásný začátek - akustické kytary a basová linka jen s Fishem, to je mistrovský úvod. Rytmické hříčky basy a bicích pak ale nakopnou plnokrevné rockové znění a výrazně temnou, goticky znějící melodii. Právě zde je ten skelný efekt... Krásná procítěná stavba, tato skladba by klidně mohla být i na debutovém albu. She Chameleon má až temný, až varhanní úvod za doprovodu skvělého Fishe, výrazné bicí a klávesy pak přebírají slovo a tady je ta osmdesátková produkce cítit v každém ohledu. O veselou záležitost ale rozhodně nejde - právě naopak, můžeme asi hovořit i o nejtemnější položce na albu s nádherně melodickým klávesovým sólem Marka Kellyho. Začátek Incubus má znovu výrazný 80kově znějící klávesový motiv a od počátku panuje dramatické napětí, určované Fishovou deklamací. Drama a monumentalita se tu setkávají v jednom bodě. Klávesová komorní pasáž uprostřed je krásná a doplňuje ji klidně Fish, a v závěru nás unáší krásná klávesová vlna s výraznou Trewavasovou basou a pěkně zvukomalebnými kytarovými sóly. Kapela si tady vyhrála, Fish svým strašidelným vstupem změní ještě jednou náladu, a výsledek stojí skutečně za to... Nepochybně jedna z nejsilnějších skladeb repertoáru. Závěrečná a titulní skladba začíná potemnělým klavírním úvodem, Fish tu předvádí snad všechna možná hlasová zákoutí a polohy, pak už se rozjede klasický monumentální model skladby s dramatickými klávesovými vyhrávkami; klávesy závěru alba výrazně dominují a patří jim i dramatická střední pasáž. Nikdy mě ale skladba Fugazi tak neoslovila jako předchozí opus magnum... Druhý disk obsahuje stejné skladby v podobě demoverzí, z těch, které na originální verzi nebyly, jsou Cinderella Search a Three Boats Down from the Candy. Obě jsou oproti temné poloze alba výrazným a krásně melodickým odlehčením...


I z poznámek účastníků v bookletu remasteru (1998) vyplývá, že nahrávání rozhodně neprobíhalo v nějaké klidné atmosféře. Byl po dlouhém hledání přibrán nový bubeník Ian Mosley, vtipně je líčeno vytváření efektu rozbitého skla v Emerald Lies. Fish dokonce označuje svoje zážitky z nahrávání jako trauma, a je jasné, že vztahy v kapele se asi neustále zhoršovaly. Producent Nick Tauber byl dokonce ve studiu napaden mačetou, byly problémy s dopsáním skladeb, nestíhal se mix... Přesto patří album, možná právě svým temným vyzněním, mezi perly progresívní hudby 80. let. S ohledem na moje nejoblíbenější alba Misplaced Childhood a zejména Clutching at Straws musím jednu hvězdu ubrat, výrazně ale doporučuji právě remasterovanou edici se skutečně velkým množstvím hodnotných informací o nahrávání.

» ostatní recenze alba Marillion - Fugazi
» popis a diskografie skupiny Marillion