Iron Maiden / The Book of Souls (2015)

IRON MAIDEN – The book of souls
„Kniha duší“, tak se jmenuje nové album Iron Maiden. Předesílám, že mé oblíbené kapely, která ale už, dle mého názoru, řádku let, žije ze své podstaty a koleje, které si sami sobě vyhloubila svým „reunionem“ s Brucem Dickinsonem v roce 2000, se mi zdají už dost hluboké, na to, aby vydali něco opravdu bombastického a zásadního. Spíše je to jen fanouškovský nesplnitelný bláhový sen, chtít něco takového po kapele, která má za sebou 40 křížků bohaté a úspěšné kariéry a k tomu už neuvěřitelných 16 alb.
IM a jejich poslední dvě alba, to je z mé strany, poměrně velké zklamání. Pár dobrých skladeb se našlo. Však tvorba typu: vybrnkávací předehra 1-3 min dlouhá, vlastní skladba, závěr skladby opět vybrnkávací outro dlouhé 1-3 min a s celkovou stopáží kolem 6-9 minut mi příliš nevoněla. Proto jsem s napětím očekával nové album.
Dostalo se ke mně na začátku prázdnin info o novém albu a rovnou ve formě dvojalba, se stopážemi skladeb nevídanými pro žánr těžkého kovu, ale spíše typickými pro progresivní kapely. Tím nechci říci, že právě od onoho roku 2000 se v muzice IM nezačaly objevovat prvky progresivního rocku. Nicméně jsem IM vždy spíše chápal, jako klasickou heavy metalovou kapelu. Přesto, nevím, třeba tušení, nebo pod dojmem skutečně vyvedeného obalu, jsem si myslel, že počin The Book of souls by mohl být tím čerstvý záchvěvem již zatuchlého záhrobního vzduchu.
První dojem? Panečku, na papíře ten čas 1:32 vypadá hrozivě. Ve skutečnosti při prvním poslechu je ta délka ještě hrozivější. Vše se mi nějak spojilo v jednolitý celek, bez výrazných melodických nápadů. Sem tam jsem zaslechl déja vu již slyšeného. No řekl jsem si, obal hold skvělou desku nedělá.
Ale i ty tužší kousky musí člověk přežvýkat a následně strávit, pustil jsem si to znovu a znovu. Dnes asi po 6 posleších mohu napsat o tomto albu toto:
If Eternity Should Fail: jestliže nás IM šokovali na svém předchozím albu podivným intrem Satellite 15, ani zde tomu není jinak. Jen kytaru vystřídaly mručící klávesové tóny s lehce „orientálním“ melodickým prvkem a samozřejmě s Bruceho zpěvem s nezbytnou ozvěnou. Po chvíli se skladba rozjede s příjemným melodickým prvkem, tak typickým pro Iron. Zvuk se od posledních alb nezměnil. Je příjemně hutný a zároveň čitelný. Zhruba po 5 minutách je zde první změna a musím podotknout, že vyjížděcí unisono rif všech nástrojů v jednu linku jsem u IM neslyšel už dlouho.Velmi překvapivé a zároveň působivé i když přechod do této mezihry připomíná skladbu Iron Maiden, ano právě ten přechod, po kterém Bruce začíná řvát „Screem for me…město si dosaď sám“ a začíná se zjevovat Eddie. Po nápadité mezihře se vracíme k refrénu, který pomalu, ale jistě připravuje živnou půdu pro Nercopolise – Žence duší (Eddieho). Příjemný závěr s recitativem a příjemné naladění na to co by mohlo následovat.
Speed of light: Klasická maidenovka a nedávno vypuštěná klipovka, asi bych jí očekával jako otvírak. Skladba má tah a asi nejvíce připomíná doby kolem roku 84-90. Bruce zpívá jak zamlada. Jen té jeho sirény je až trochu moc. Myslím ,že to bude super skladba do koncertní setu. Z mého pohledu povedená píseň.
The Great Unknown – Schéma intro, skladba, gradace, sólo, outro. Ani na tomto albu si IM neodpustili „osvedčené“ vybrnkávací intro, tentokrát podpořené klávesami. Naštěstí nemučí tak jako dříve a skladba se rozjede poměrně brzy, ale bohužel v již mnohokrát slyšeném schématu posledních dvou alb. Jak mám Bruceho rád, tak tady mi jeho zpěv ve výškách skoro irituje. Mám na mysli jakousi gradaci skladby. Jde o již zmiňovanou sirénu. Ta se mi v této fázi písně zdá lehce pod tónem. Prostě ta výška není dotažená a pokud ji v refrenu opakuje během krátkého okamžiku několikrát, mému uchu to příliš nelahodí. Skladba končí tak jak začala a kdyby na albu nebyla, asi by se nic nestalo.
The red and the black – Epická skladba, celých 13,5 min a s ní i návrat do dob Powerslave či Somewhere..,… asi nejvíce připomínající epos Alexander The Great, i když těch náznaků jiných skladeb bychom zde mohli najít více. Úvodní motiv, po basovém intru, je dusavý a heroický. V polovině skladby se stane něco, co vlastně není tak až tak typické pro IM. Zjeví se tu výrazná melodická a zpěvná linka podpořená klávesami. Přirozeně obrousí hrany tvrdě nastolenému začátku. Tato linka se pak dále jako zlatá niť prolíná celou skladbou.Myslím, že právě v této skladbě jsou cítit zmiňované progresivní prvky. Nechci předesílat, ale myslím, že tahle věc by mi více seděla jako závěrečná. Inu, kdysi to IM tak dělali, že ty dlouhé a epické dávali nakonec. Za mě výborný kus. Má nápady, byť již vám už něco připomínají. Dokážu si jí představit živě zahranou a že se stane prověřeným flákem třeba jak Rime of….či Dance of death. Jen ta otravná halekačka v písni by nemusela být. Ale ještě na ní dojde v jedné skladbě.
When the river runs deep – po Speed of light je to další příjemná odpichovka. Klasika, není co dodat. Maideni jak je známe a máme rádi.
The book of souls – titulní skladba, tak co si na nás ti lišáci vymysleli za kulišárnu. Další epos 10,5 min. Intro nám dává připomenou začátek desky, aby přešlo v monumentálně vystavěnou skladbu s nádhernou basovou vyhrávkou. O epických závěrečných skladbách byla již řeč. Ty vždy IM uměli a touto končí první polovina alba. Zde to není šlápnutí vedle. Ta věc jede a má tah. Svojí silou by převálcovala nejedno vojsko. V polovině skladby opět slyšíme nenápadné (nebo spíš nápadné) mrknutí na fanouška ve stylu Losfer words z Powerslave. Ale co na tom, ve skladbě to sedí jako příslovečný zadek na hrnci. Důstojný závěr první desky.
No a máme za sebou prvních šest věcí poměrně příjemného poslechu.
Death or glory – otvírák druhého CD - věc, na které mě toho mnoho nezaujalo, vlastně vůbec nic. Sice odsýpá ale ničím nepřekvapí ani neohromí. Snad jen tím, že je otvírákem, ale po titulce to trochu zní, jako z jiné desky…čímž pomalu naznačuji, jak se mi jeví druhý disk.
Shadows of the valley – v první chvíli jsem myslel, že se mi přehodilo CD. Skladba začíná stejně, s mírnými odchylkami jako Wasted Years. Nicméně pokračování je jiné ,ale opět máte pocit déja vu věcí nedávno slyšených, zejména ze dvou posledních alb. Refrén je pěkný a zpěvný, podporován klávesovou kulisou. Dojde však i na známou halekačku, již druhou na tomto albu. Byť je tento 8-mi minutový kousek lepší než ten předchozí, zatím se mi zdá, že druhá polovina alba dosti pokulhává za tou první.
Tears of a clown – a tady nacházím zasádní problém. Skladba by mohla být na jakémkoli sólovém albu Bruce Dickinsona. Nezní jako IM. Vlastně, aniž bych to chtěl dopředu nějak odtajňovat, závěrečné písně jsou spíše jako Bruceova solová tvorba. Takže za Bruceho OK, za IM nikoli. Tohle nejsou Maideni ani náhodou.
The man of sorrows – jak jsem naznačil, sólový Bruce jak vyšitý. Pěkný začátek, pěkný refrén, nicméně bezradná prostřední část. Teď si asi budu protiřečit, že bych chtěl něco zásadního, nového od IM, ale tohle mi moc nesedí.
A jsme na konci. 18-ti minutová kompozice Empire of the Clouds. Klavír doprovázen elektronickými smyčci. Předehra, kterou by spíše člověk čekal od Dream Theater. Téma na začátek je pěkné, něco mezi Journeymanem a Tears of dragon. Jestliže jsem o předchozí skladbě tvrdil, že to nejsou IM, tak zde to platí na 1000% První část skladby končí po 7-mi minutách. Pak nastupuje nová, překlenovací, která jako by čekala na to, než se pánům v hlavě zrodí nový nápad a dokola opakuje jeden motiv, tu mírně modifikovaný nebo transformovaný o kvartu níže či výše. A to prosím téměř 3 minuty. Až se Dave zhostí kytarového sóla. Po jehož konci hádejte co příjde? Ano ono opakování kolovrátkové vyhrávky jen s přidáním náznaku klávesových lesních rohů. To už nám do konce zbývá 5 minut. Bezradnost? Já nevím. Nastupuje nezvyklá progresivní krátká část, a střídání motivů. Dokonce zazní opět klavír s ozvěnou lesních rohů…očekával bych bombastické finále, ale finále se odehrává podle podobných not jak úvod. Pro mě je tento spíš progresivní, než metalový epos, zklamáním. Rozhodně má svá silná místa, ale 18 minut je neúměrně moc. Stačilo se prostříhat na přijatelných 8-10 minut a řádně vygradovat.
Resumé? Nevím za jakých okolností vznikalo toto album. Vím samozřejmě o Bruceho nemoci. Vím, že IM natáčeli instrumentální verzi alba z velké části bez něho, ale co nevím, jak se rozhodovali o konečné podobě alba. Z mého pohledu se mi album jeví jako nevyrovnané.
S prvního disku mám velmi dobrý pocit. Je až na výjimku velmi silný a ucelený. Po závěrečné a vygradované The book of Souls už by nesmuselo přijít vůbec nic a byl bych spokojen. Navýsost. Ale pak přijde druhá disk, který vedle toho prvního je jako chudý příbuzný. Je roztříštěný. působí spíše dojmem sólového alba Bruce D., byť na ní, paradoxně, složil jen tu závěrečnou skladbu. Koncepčně jaksi vybočuje z nastavené laťky prvním diskem. Takže proto ty smíšené pocity. Vývojově bych album řadil někam mezi Brave new world a Dance of death. Nicméně o krok zpátky se rozhodně nejedná. Jsou zde znát, jak určité závany jiným směrem, tak i to, že vymanit se z těch vyjetých kolejí je stále a stále těžší. Hodnocení, za první disk rozhodně 4 hvězdy, myslím, že ten bude hranější asi častěji za druhý disk, působící jako bonus disk, 2 hvězdy a kousek. Průměr 3. 1/2 hvězdy dávám za odvahu s novými prvky a moc pěkný obal. Kovaní fans IRONS, nechť si přičtou ještě ½ hvězdy. Já dávám 3 a1/2.

» ostatní recenze alba Iron Maiden - The Book of Souls
» popis a diskografie skupiny Iron Maiden