Pink Floyd / Animals (1977)

"To bejvávaly na kolejích časy..."A tehdy si matička Evoluce kapánek pohrála s mou maličkostí, což, přiznám se, v plánu jaksi nebylo. Po několika letech sportovní gymnastiky, tenisu a atletiky, se moje svalstvo začalo měnit na ne zrovna největší, ale v porovnání s vychrtlinami, které se objevily společně se mnou v prváku, na, minimálně, dosti viditelné. Holky pokukovaly, kluci také, učňovský doktor byl skálopevně přesvědčen o svém tvrzení, že "to máš z rvaček,co, mladej? Neser mi!" Byl jsem tímto pasován do role jakéhosi třídního vůdce, znáte to...To se prostě časem vyvrbí tak, že s oním "Alfa" se chtějí všichni kamarádit a často nabízejí startky bez filtru, jako, že pokud jsem nekuřák, rozhodně bych to měl zkusit a pivíčko k tomu, samosebou tajně, aby si ti druzí nemysleli...Myslím, že takhle nějak podobně to funguje mezi mládeží dodnes, co na tom sejde, že místo startek bez filtru se hulí jiné věci...Já své "učňovské převahy" nikdy nezneužíval, proč také, když mi Pámbu do vínku nadělil spíš více té introverce...Byl jsem klidný učeň, fakt že jo, jen prostě na dané poměry s maličko větším bicepsem, který ale, řekněme třeba naštěstí, budil patřičný respekt, když se to právě hodilo. A ono se to hodilo! Co nás tehdy všechny tak nějak bavilo a pojilo? Holky, sport, fichtly a ... hudba! Jasně, hudba, aby také ne! Nebyla tenkrát ještě tak lehce dostupná, jako dnes, ale byla a každý nějakou měl! A začalo postupné dělení, celý ten ansábl nás, spratků s uhry na tvářích, se začal dělit na vyznavače hudebních stylů, což přišlo tak nějak samo. A najednou tu byly skupinky "depešáků" a "duranistů" proti skupinám "sabatů", popřípadě "párplů" a nezřídka kdy docházelo k třenicím, obzvláště u těch šťastlivců, kteří nejezdili každý víkend domů, mezi něž jsem patřil i já. To byly totiž místnosti na intru, kde se tyto skupiny slejzaly a hltaly, krom svých hudebních stylů, i desítku Karla a často vedly boje o to, jestli budou v éteru "ejsíci" anebo "párplové", což mnohdy vedlo i k menším fyzickým konfrontacím. Byla tu ale jistá skupinka holobrádků, kteří se tomuhle většinou vyhnuli a spíš jen usmívali a to z jednoho prostinkého důvodu - byly to totiž "floyďáci..." Asi trošku podivná squadra, sama sebe ale pasujíce na extratřídu a něco víc, než byli ostatní...Ta, když se slezla ve svém brlohu, kterému vévodil obrovský kazeťák značky Sharp, ocitla se ve zvláštním světě, plném karlovských lahváčů, startek a explzní a ...snění...Jo, my floyďáci, jsme chlastali první ligu, hulili jako ucpané petry a snili...O různých odvrácených stranách měsíců a vysokých zdech a o tom, co bychom jednou chtěli a co by nás rozhodně minout nemělo...Hudba Pink Floyd k tomu byla ta nejlepší kulisa na světě, už tenkrát jsme my, elita, věděli, že tomuhle se nic nevyrovná! Jo, občas se našel někdo, kdo byl přesvědčený o tom, že uřvaný Ian Gillan je lepší matroš a snažil se montovat do onoho stříbrného Sharpa. Pohled na můj biceps ho ale ujistil o tom, že Gillan si dá momentálně pohov a onen nadšenec buďto usedne nebo ulehne někam na volné místo a chtě nechtě se zapojí do konzumace "snící hudby", anebo zavře dveře zvenčí. A věřte či ne, našlo se i pár "přeběhlíků", kteří začali tvrdit, že "ty flojdi sou ale dobrý!" Moje tehdejší proporce většinou udávaly směr, kterým se budou ubírat sobotní večery na internátu a bylo skvělé vidět, že směr Pink Floyd je všeobecně přijímán. A kdyby ne? No, zatraceně, kdo ví...A to se jednou takhle přiřítil jeden z možných budoucích lídrů ekonomiky naší milované vlasti a hulákal jako na lesy: "Mám nový Floydy!" Noví znamenalo něco, co jsme ještě neslyšeli a tenkrát sehnat něco nového býval ještě problém a proto jsme všichni zbystřili! Džínová postava vsunula kazetu do Sharpa a stiskla Play. Nastražili jsme uši jako netopýři..."Debile, cos to přines? Dyk to je ňáký káántry!", znechuceně zaševelil chcípák s ručičkama jako špejle a jeho šest chlupů na bradě se výhružně postavilo do pozoru! A skutečně - hlas, co zpíval za doprovodu španělky, měl zatraceně daleko do toho, co jsme očekávali a atmosféra bleskově zhoustla! Všechny oči se otočily jedním směrem...Nešťastník, s výrazem odsouzence na smrt, začal couvat ke zdi, jsa si vědom, že v nejbližší chvíli bude rychlostí blesku přirovnán k několik dnů nemytému dámskému přirození, v horším případě, že inkasuje pár tvrdých, čaknorrisovských kopů na svůj, po okraj již naplněný pěnivým mokem, solar plexus! A pak chlápek se španělkou dozpíval a již důvěrně známým hlasem nám bylo sděleno, "že se pomalu někdo stává bláznem" a atmosféra, připravená k nerovnému boji jednoho proti všem, rázem zjihla! "Krávo, to je Džilmůr!!", ozvalo se odněkud. "Kilmór, vole!", bylo znalecky opraveno poďobancem na posteli, který se s neskrývanou chutí přicucl k lahváči jako k matčině prsu, přesvědčen o své teorii, že "nejlepší bahno je v zelenejch flaškách a chutná líp, než ty sračky, co v pivováru čepujou do těch hnědejch, žáno!" No jo, fakt že jo! Konečně se ozval hlas, který jsme už znali a ten nás ujistil o tom, že slyšíme opravdu dosud neslyšené, nové Floydy! Majiteli oné kazety byla, aspoň prozatím, zachována vizáž a naše pracky s hnědými i zelenými láhvemi, vystřelily vzhůru na počest uctívaných idolů! Kazeta se přehrávala skoro do nekonečna a co na tom, že hudba na ní byla zatraceně jiná, než ta, kterou jsme měli ve formě "Dark Side" a "The Wall" už dost pod kůží! Byli to Pink Floyd a to bylo to nejdůležitější, co nás tehdy zajímalo! Ne, nebyla to hudba, která nás nutila opět snít, bylo to ostřejší a různé diskuse otevírající, ujišťující nás ale o tom, že Floydi jsou opravdu elita, která umí zahrát více způsoby a která jen utvrzovala naše bláhová přesvědčení o tom, že právě proto jsme elita i my, že jsme, snad až na cholerického učitele strojírenské technologie, nadřazeni všem a všemu...Tohle bylo mé úplně první setkání s albem "Animals" a řekněte sami - dá se na to zapomenout? Uteklo mnoho času...Vypilo se další kvantum desítky Karla, vyhulily kartóny startek a všechny ty naše sny, povětšinou, braly za své...Ale tenkrát...Tenkrát se klidně pářili "depešáci" se "sabaty" a ani "floyďáci" nezůstávali pozadu, nosily se plné basy piva a odnášely se prázdné a v hudbě se odvíjely pouze jedinkrát za život poznané okamžiky a zážitky...Depeche Mode nebo Pink Floyd, co na tom záleželo...V mnoha případech ale bylo zachováno pravidlo "každý ke svému" a bylo by nejspíš velmi zajímavé vědět, jak se tohle postupem času vyvíjelo u všech těch, jenž jsme se nazývali elita! U mě to bylo asi už dávno jasné, už tenkrát jsem měl velice silné tušení, že chlápek se španělkou i ten Kilmór, mě budou provázet životem zatraceně dlouho a skoro až neodbytně...Vy, kdož jste toto období měli možnost zažít, jistě dobře víte, o čem píši. A Vy ostatní, kterým to bylo z jakýchkoli důvodů odepřeno, prostě jen litujte...Vše je to už dávno, vše je zaváto časem i haldou prachu, haldou let, radostí i bolestí...Vše je relativní, vzpomínky však nikoli, ty zde zůstanou, dokud zde budeme my a bude nám sloužit šedá kůra mozková! Vzpomínky na moje první setkání s "Animals", vzpomínky na to, že..."To bejvávaly na kolejích časy..."

"DOGS"...Skladba, která při poněkud detailnějším poslechu, má opravdu, co nabídnout! Někdo již popsal Gilmourovy kytary "přicházející z dálky", jsou nahrány dvojitě a za pozornost stojí nezvykle rychlé tempo. Rick Wright použil poměrně laciný trik se simulací legendárního Dopplerova efektu, kdy se, nejspíš za pomoci jednoduché práce s volume táhly na syntezátoru, zvuk přelévá z levého do pravého kanálu stereospektra. A pak přichází Gilmourův zpěv a je skoro až neuvěřitelné, co lze slyšet! Hned v úvodu skladby dal totiž autor textu Roger Waters Gilmourovi pořádně zabrat, osobně by mě zajímalo, kolikrát se zmíněná pasáž nahrávala-všimněte si totiž, kolik slov, při poměrně dynamickém projevu, musel Gilmour zazpívat na jediný nádech!! Zde David Gilmour naprosto zřetelně dokázal, že je již dávno dominantní zpěvák skupiny a jeho práce s dýcháním a hlasivkami, je prostě skvělá! Skladba se pomalu rozjíždí a hned v úvodu se dost vymyká "zaběhlým trendům" v rockové hudbě-při prvním nástupu bicích Nick Mason totiž nepoužije úder do činelu na první dobu taktu, který běžně zdůrazňuje ukončení bicího breaku a v kombinaci s glissando zvukem Hammondových varhan Ricka Wrighta, zní pasáž nikoli jako "otevírací", nýbrž spíš jako pokračující v již rozběhnuté skladbě! Ne, nezní to podivně, zní to spíš tak nějak jinak...Mnohokrát, nesčetněkrát, možná milionkrát, byly vedeny diskuse na téma nejlepší kytarista, kdo chce, ať si dodá přídomek třeba "všech dob..." Jaká jsou stěžejní kritéria tohoto, nadmíru subjektivního, hodnocení a vnímání? Rychlost hraní? Rychlost prstokladů? Schopnost zahrát nejpodivnější sólo tou nejvyšší rychlostí? Nebo snad schopnost hrát na kytaru se zavázanýma očima nebo za zády? Ano, možností je vskutku mnoho. V širším kontextu to osobně vnímám trošku jinak. Po úvodním bicím breaku Nicka Masona, se ve skladbě několikrát ozve kytarový tón, svým zabarvením velmi podobný legendárnímu "čtyřtónu" ze "Shine on..."Je hrán na první dobu, kopíruje bicí nástroje, tedy takový rutinní rockový projev. Jenže v jednu chvíli tento kytarový tón doslova "uletí" z rytmu a je zahrán někde dokonce v mezidobí taktu! Co se tenkrát asi stalo? Že by to David Gilmour přeslechl? Nebo byl při nahrávání mírně indisponován třeba pár kapkami dobré a kvalitní Whisky? Nebo...Ne, já myslím, že to je naprosto zřetelný záměr, kdy Gilmour skvěle využívá své obliby hrát s určitou dávkou echa a prostorových dozvuků a při takovém tom "globálně normálním" poslechu, i tento tón sedí naprosto přesně a nevytváří žádný rušivý element. Aranžovací schopnosti Davida Gilmoura jsou naprosto obdivuhodné, jeho kytarové postupy vždy vytvářely skvěle vyvážené a konzistentní celky a asi ne nadarmo byl Gilmour vždy považován za nejmuzikálnějšího člena Pink Floyd! Se spikleneckým úsměvem tedy dodávám, že kouzlo nikoli nejlepšího, ale objektivně vzato skvělého kytaristy, bylo odhaleno! V repertoáru Pink Floyd patří skladba do kategorie těch, ve kterých je asi nejvíce kytarových vstupů, Gilmour zde předvádí plno skvěle zahraných sólových pasáží, kdosi určitou pasáž přirovnal ke kejhání husy a ano-Gilmour v této skladbě používá prapodivných zabarvení svého nástroje, na které fanoušci na předchozích albech jednoduše zvyklí nebyli. Tímto se potvrzuje i hodnocení celého alba jako nejkytarovějšího, které kdy Pink Floyd nahráli. Skladba "Dogs" je provázána několika změnami tempa i nálad a to je něco, co skupina vždy uměla využít při skládání obsáhlých kompozic, jakými jsou třeba "Echoes", "Shine on..." nebo "Atom Heart Mother." Gilmourovy kytary i zpěv udávají tón i ráz celé skladbě, lze naprosto zřetelně slyšet, že Gilmour odvedl na skladbě opravdu obrovský kus práce a vložil do ní mnoho ze svého potenciálu, slovy kritiky je celé album poněkud chudší na celkové aranžmá, s čímž asi lze, v porovnání s např. "Dark Side...", souhlasit. Myslím ale, že právě David Gilmour tyto teze důrazně vyvrací a má asi největší podíl na hudebním lesku alba jako celku. Slovy dalších, fundovaných kritiků, Roger Waters album a celkový koncept připravil, Gilmour jej hudebně tzv. vytvořil a zbylí členové se s nimi, takříkajíc, svezli - "Nick Mason prostě jen bubnoval a Rick Wright byl do počtu..." Jenže já Vám říkám, že to bylo jinak! Věřte mi...Nick Mason nikdy nebyl, kdo ví jaký, instrumentální virtuoz, většinou to byl právě on, kdo byl se svou prací na nahrávání alb hotový jako první. Ale slovy Davida Gilmoura to je " ten nejlepší bubeník pro Pink Floyd " a tím je řečeno asi vše, vždyť Mason se podílel na všech albech skupiny! Rick Wright byl, víceméně, jazzově založený hráč a " jeho improvizace, v záplavě útočného rocku, vyznívaly často naprázdno a skoro až podivně..." V tom rockovém pojetí, kterým albem "Animals" Pink Floyd velmi výrazně odbočili v zaběhnutých trendech, na které byli fanoušci zvyklí na předchozích albech! V období natáčení "Animals" už Roger Waters poměrně pevně svíral otěže co by hlavní lídr skupiny, byl hlavním textařem, mluvčím a stával se nejznámějším členem Pink Floyd, ta kdysi neproniknutelná anonymita, začínala dostávat trhliny...A právě v tomto období začala vznikat jeho osobní averze vůči Ricku Wrightovi...Můžeme pouze spekulovat o tom, co bylo hlavní příčinou tohoto zvratu, pozdější informace byly velmi protichůdné a vlastně to, do jisté míry, zůstalo zahaleno tajemstvím...Být tenkrát na místě Rogera Waterse někdo jiný, kdo ví, jak by, minimálně album "Animals", vypadalo...Do té chvíle vše "šlapalo" podle předem určeného plánu, po jedné z pomalejších pasáží, kdy jsou ústy Davida Gilmoura posluchači sdělovány další niterně hlubší pocity Rogera Waterse, se totiž, jakoby doslova, zastaví čas...Slovo "stone", vocoderem deformováno na jakési "own", se v tempoechu ztrácí v prostoru, který se záhy promění v nejpodivnější, ale zároveň nejpůsobivější hudební téma v celé historii Pink Floyd...Jeho protagonistou se stává "věčný muž v pozadí", Richard Wright...Dle mého skromného odhadu pro tuto scénu používá starý syntezátor Farfisa, jehož zvukové zabarvení je velmi podobné tomu z "Welcome to the Machine" a vytvoří jím opravdu těžko, těžko popsatelnou atmosféru...Hlasy a vytí psů v pozadí, prohnané opět vocoderem, dodávají scéně skoro až mrazivý nádech, jako by se opravdu zastavil čas...Jako občasný konspirační teoretik, úplně vidím Rogera Waterse, stojícího nad Rickem Wrightem s možná nevysloveným "teď dokaž, že sem ještě patříš..." Ve scéně, která by svou stopáží stačila drtivé většině ostatních skupin na jednu celou skladbu, ve svém typickém, lehce nahrbeném posezu nad nástroji, se nebohý Rick Wright doslova utaví...Skladba se opět, naprosto mistrovsky, ze 4/4 mění na 3/4 takt a pomalé, skoro až stojící tempo, udržuje temný Masonův basový buben, slyšitelný jakoby z dálky...Ústy odborné kritiky jde o "ódu na téma absolutní nepřítomnosti, jakoby tu nikdo nebyl..." a vypadá to, že tato scéna dokáže v lidské mysli vyvolat myšlenky a pocity na úplně cokoli...Rick Wright nehraje nic převratného, osobně to spíš vnímám jako dání průchodu jistým emocím, plných...ano...smutku...Z těchto předlouhých, skoro nekonečných minut deliria, Ricka Wrighta vysvobozuje kytara Davida Gilmoura, která vrací skladbu do původního řádu a zpěvu se ujímá Roger Waters, což se až do konce skladby a celého alba, nezmění...Roger Waters nebyl nikdy zrovna prvotřídní zpěvák, mě osobně se ale jeho pěvecký projev na celém albu "Animals" velice líbí a to jak ve studiové, tak i live podobě.
Z jakýchsi vnitřních pohnutek mám nejraději skladbu "Us and Them", ale skladbu "Dogs" považuji za jeden z absolutních vrcholů kompoziční tvorby skupiny a je úplně jedno, jak moc se skupina odchýlila od zaběhnutých řádů z minulých alb. Skladbu vnímám jako jakési rockové veledílo a proto jsem si dovolil, poněkud detailnější, nikoli odborný, nýbrž pouze posluchačsko fanouškovsky laický, rozbor, chcete-li. Myslím také, že společně se skladbou "Money", zde David Gilmour předvedl absolutně nejlepší pěvecký výkon v celém svém působení u Pink Floyd! A Roger Waters? Já myslím, že ačkoli se vztahy ve skupině, údajně, začaly velice měnit, zachoval se jako velký pragmatik a možná, že do jisté míry dokázal přemoci své ego! Dokázal si totiž uvědomit, že Rick Wright byl i v té době naprosto nepostradatelný element celého soundu i image skupiny...A víte co? Osobně si myslím, že ona pomyslná tíha balvanu, stahujícího ke dnu, se ve značné míře tenkrát dotýkala samotného Ricka Wrighta...

"PIGS+SHEEP"...Poměrně dlouho jsem "trpěl představou", že album "Animals" je pro mě vlastně celé shrnuté do skladby "Dogs." Ne, že by mě ostatní skladby nijak neoslovovaly, ale docela dlouho jsem je vnímal spíš jako "psí kulisu", jako něco, co jen vyplňuje stopáž. Ale i v tomto případě prostě přišly ty pravé chvíle na to, začít skladby "Pigs" a "Sheep" vnímat v širších kontextech. Pravda, trvalo to opět poměrně dlouho, asi už mám v krvi v určitých věcech příliš nespěchat...Možná je to také dáno tím, že vlastně všechny tři skladby, při pominutí úvodních Intro a Outro, jsou poměrně obsáhlé kompozice a zkrátka chvíli trvá, než se člověk naučí jim rozumět. Ne, nechci se tímto označit za znalce, spíš chci poukázat na fakt, že už jsem oprostěn přesvědčení, že "Pigs" a "Sheep" nejsou pro "Dogs" rovnocenní partneři! Jsou a to ve všech možných aspektech! "Dogs" je, možná, lépe zvládnutá kompozičně a aranžersky. Zbývající dvě jsou, řekl bych, více údernější a textově ještě poněkud syrovější. Velmi hodnotím v "Dogs" zpěv Davida Gilmoura, jako zpěvák je jistě lepší, než Roger Waters. Ovšem i zpěv Rogera Waterse je v něčem velice specifický a pokud mu člověk začne chtít rozumět, je to docela zážitek! Především ve skladbě "Pigs" a hlavně v mezipasážích, tam mi pěvecký projev Rogera, řekl bych s mírnou nadsázkou "rošťácky bezstarostný", příjde velice zábavný a ve studiové verzi velmi poslouchatelný. A to i přesto, že nezpívá o zrovna příjemných záležitostech...Obě skladby se opět vyznačují změnami tempa a dalo by se říci i nálad, v pomalé části "Pigs", která se dost podobá "instrument session" z "Echoes"-a to mě klidně ukamenujte-slyším i ženský sbor, kterýmžto tato pasáž docela silně graduje a má to vynikající náboj! Za zmínku stojí opět výkon Davida Gilmoura a to hlavně v nástupech ve skladbě "Sheep"-jeho "kytarové výpady", pasáže trvající s bídou jednu nebo dvě vteřiny, opět zahrané na prapodivně znějící zabarvení kytary, jsou prostě famózní a jen potvrzují pravdu o tom, že "vynikající kytarista" není jen o umění zahrát skvělé sólo! A za zmínku stojí asi i jeden, poměrně důležitý, fakt: V období nahrávání "Animals" upadal Rick Wright u Rogera Waterse v nemilost, o čemž věděli jen ti nejzasvěcenější a mohli snad i očekávat, že Rickova práce na albu bude, nejspíš, velmi minimalizována. Ale nestalo se, při pozorném poslechu zjistíme, že ve všech třech dlouhých kompozicích, byl Rickovi Wrightovi dán poměrně velký prostor a možná to koresponduje s tehdejším Watersovým zjištěním, že tenkrát to ještě bez Ricka Wrighta opravdu nešlo! A dle mého názoru předvedl Rick Wright na albu plnohodnotný výkon, i přesto, že nedošlo k pěveckému projevu. Jeho začátek u skladby "Sheep", zahraný nejspíš na piano Wurlitzer, je naprosto bravurní a posluchači se, při poslechu v kvalitních sluchátkách, dokáže i téměř lehce zamotat hlava...S odstupem času, v době, kdy už spousta informací o poměrech uvnitř skupiny spatřila světlo světa, lze konstatovat, že tenkrát to vše Roger Waters ještě "udržel na uzdě" a dodat-naštěstí! Album "Animals" se pro fanoušky tímto stále jevilo jako stvořené celistvou a dobře fungující skupinou Pink Floyd a myslím, že i tenkrát to bylo to, co všichni očekávali! A i přes poměrně silný odklon od předešlé tvorby, to všichni dostali! Je tedy nanejvýš spravedlivé, že historii nelze měnit na základě "tvrzeních po boji", takhle to zkrátka fungovat nemůže...

"PIGS ON THE WING 1+2"...Akustický, do značné míry kontrastní, začátek i konec alba v podání Rogera Waterse. Doprovod na akustickou kytaru nahrál sám Roger Waters, obě části byly později propojeny kytarovým sólem Snowy Whitea. Při pozorném poslechu, za použití zabarvení kytary s téměř jistě čitelným stylem, dávalo veliké množství fanoušků ruce do ohňů za to, že tohle spojení nahrál David Gilmour...


Album "Animals" to v době svého vzniku nemělo vůbec jednoduché. Narodilo se do pomalu měnící se doby...Začala totiž vznikat jistá odnož hudební a snad i politicko sociální revolty, začal totiž vznikat hudební styl, zvaný punk. Na scéně se objevovaly nové a nové skupiny, které si svou, ač v porovnání s Pink Floyd velmi jednoduchou hudbou, ale s poměrně údernými texty, cílícími na mladší ročníky, nacházely spousty a spousty nových posluchačů a fanoušků. Hudebním kritikům přibývala práce a hudební scéna se na čas stávala poměrně chaotickou a aura Pink Floyd a dalších zavedených skupin, začínala být ohrožena. Album "Animals" nedosáhlo takového věhlasu, jako jeho předchůdci a kritikou bylo přijato dost rozporuplně. Přesto poměrně obstojného statusu v prodeji i žebříčkových postavení bylo dosaženo a to především díky obrovskému renomé skupiny Pink Floyd, kdy se zkrátka očekávaly další hudební zázraky, kterých v nedávné minulosti skupina dosáhla. S jistou nadsázkou by se dalo tvrdit, že i kdyby Pink Floyd vydali desku, na níž by bylo hrobové ticho, deska by obstála. V kontextu s touto dobou, nabyl na velkém významu sarkastický výrok Nicka Masona, který tvrdil, že" je zatraceně dobré nechat nějaké ty dinosaury naživu..." Pokud vezmeme v potaz koncept a celkový obsah alba, lze konstatovat, že byl skoro výhradně dílem Rogera Waterse. Roger Waters nebyl jen pouhý rocker, on vše cítil trochu jinak, než ostatní. Úplně jinak vnímal dobu, ve které lidé žili, citlivěji reagoval na politickou situaci a na tlaky, kterým byl i on sám vystaven a o kterých byl přesvědčen, že dokáží lidi změnit...třeba právě ve stáda, plující na vlnách směrů, které určují jiní... Je všeobecně známo, že texty v albu se nechal inspirovat Orwellovou "Zvířecí farmou", kdy se lidé přizpůsobí právě tomu, co je jim buďto dosažitelné, anebo v mnoha aspektech dovoleno. Dokázal poměrně drsným způsobem poukázat na to, co bylo asi všeobecně známo, na což ale mnoho lidí reagovalo pouhým pokýváním hlavou a zařazením se zpět do onoho pomysleného stáda. Anebo jednoho z nich...Možná tím i lehce změnil pohled na sebe samého, kdy se z "věčně se mračícího a na pódiu podupávajícího baskytaristy" stával člověkem s jakýmsi vyšším druhem cítění a snad i s touhou být označen za umělce...A každý umělec touží po jistém uznání, sochař by rád své dílo postavil na nějaké významné nádvoří a malíř by svými obrazy chtěl zaplnit věhlasné galerie...I Roger Waters měl, docela určitě, velikou touhu oslovit svým poselstvím co nejvíce posluchačů a lidí a nutno podotknout, že se mu to podařilo! Ale Roger Waters měl jedno obrovské štěstí, něco, co si asi stěží dokázal vůbec uvědomit a tím byl jeho původ! Dodnes, bohužel, existuje ještě příliš mnoho míst, kde by svá tvrdě reálná poukázání na něco, co se ne každému musí z mnoha důvodů zamlouvat, nemohl takto drsně přednést, pokud by nemusel čelit přímo, řekněme, perzekuci, musel by se, přinejmenším, uchylovat do undergroundu a tam jsou pravidla nastavena poněkud jinak. Album "Animals" obstálo, ale mnohem vyššího renomé by, dle mého soudu, získalo, pokud by se celá časově historická osa Pink Floyd, pohnula o nějakých pět let nazpět...Osobně vnímám s velikým povděkem skutečnost, že i dnes, v době, kdy je všeho, tedy i hudby, skoro až nadbytek, si hudba Pink Floyd nachází stále nové a nové posluchače a to i v mnohem mladší generaci! Mám radost, když čtu o tom, že patnáctiletý kluk začal poslouchat Pink Floyd a za dva, tři roky, už bravurně zvládá zahrát kytarové party, které vymyslel "tatíček" Gilmour před čtyřiceti lety! Je to znakem toho, že Pink Floyd mají pořád a neustále, co nabídnout a jako obrovský a celoživotní fanda, jsem tomu neskutečně rád! Má to ale ještě tu druhou stranu mince, která, myslím, nanejvýš koresponduje právě s albem "Animals!" Dovolím si ho totiž označit za velmi, velmi nadčasové! Vše, o čem před těmi čtyřiceti lety lety Roger Waters zpíval, vše, nač už tenkrát poukazoval a dalo by se říci, že svou vlastní formou i upozorňoval, pokračuje...Ano, pokračuje a děje se to, možná i v horších formách a každý, aspoň lehce soudný člověk, si to musí uvědomit! Ne ale ten patnáctiletý kluk se Stratocasterem s výrobním štítkem "Made in China..." Zatím...On vnímá hudbu, on je okouzlen harmoniemi, které byly dány do vínku pouze vyvoleným, on přemýšlí jinak, on si hraje...Zatím...Ale je docela možné, že nějaká z křivd, o kterých kdysi přemýšlel jakýsi Roger Waters, se ho dotkne osobně a ten kluk lehce znejistí...A po čase, po mnoha letech, si možná někde v klidu sedne a celé "Animals" si poslechne znovu, pozorněji...A zjistí možná mnoho souvislostí, které mu unikaly, i přesto, že" to sólo tam je boží..." Kluk musí dospět, aby pochopil a možná s hrůzou zjistil, že se vlastně nic nezměnilo...Nic z toho, o čem už tenkrát jakýsi Roger Waters, dávno věděl...Pink Floyd se vždy snažili o jakousi hloubku, nic patetického se v jejich tvorbě ani najít nedá a to je asi i jedna z věcí, která z nich učinila skoro až mýtickou ikonu...Mnozí tvrdí, že alba "Dark Side..., Wish You Were Here a Animals" patří k sobě, že to je jakási Trinity světového rocku či artrocku, chcete-li. Já jsem, poměrně důrazně, proti! "Animals" se totiž hodně výrazně vymyká a pro mně je takovou svou vlastní kategorií. Pokud pominu všechny ty "kejhající kytary" a "smutné tóny z Farfisy", obsahově je "Animals" někde úplně jinde! Pokud to mám zhodnotit tou nejjednodušší formou, zněla by - "Animals" je album pro dospělé..."

A Roger Waters? Tenhle Roger Waters měl v kapse ještě jeden obrovský trumf! Ať už je vnímán jako umělec, nebo jako věčně se mračící uzurpátor, podařilo se mu svým poselstvím oslovit stamiliony lidí a možná mnohé z nich donutit se i zamyslet a třeba i činit, kdo ví...Ale on k tomu vůbec nepotřeboval malířské nadání, nepotřeboval ostrá dláta, on ani nepotřeboval umět kreslit karikatury, nemusel být řečníkem...On měl totiž k dispozici úplně jiný kalibr, nejtěžší z nejtěžších...Pink Floyd!

» ostatní recenze alba Pink Floyd - Animals
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd