Marillion / Marbles (2004)

Jedno album na pustý ostrov?Bylo by to nejspíš tohle,nebo nějaké jiné od těchto miláčků(snad mě to Brouci prominou:-)
Ano,miluji Fishovské období,ale naprosto vášnivě obdivuji a zbožňuji desky se Stevem Hogarthem,je to skoro až fanatismus:-)Marillion už hezkou řádku let trůní na mém pomysleném hudebním vrcholu(a zcela určitě zde i zůstanou) a jistě budou mnozí nesouhlasit,společně s Rush a možná i s Deep Purpl,neznám tak vyrovnané discografie procházející čtyřmi (i více)dekádami,bez výrazného kvalitativního propadu.Mám rád pocity v hudbě a od těchto pánů se mi vždy dostává,to srdci nejbližší,to co mám nejraděj.

Nezmínit alespoň některé tracky alba,v tomto případě by to opravdu nešlo:
Už vstup do alba prostřednictví samplů a temných zvuků skladby The Invisible Man je více než impozantní,deskou se proplétjí čtyři jemné až laskavé miniaturky Marbles jež si s posluchačem krásně pohrávají,třeti je klasická pohodovka na kterou jsme u Marillion zvyklí,u srdce mě svírá při Fantastic Place-pocity jež se stěží popisují,ale nádherně zažívají.Pětka není špatná,ale pravý hudební orgasmus se opět dostavuje hned s prvními tóny obrovské Ocean Cloud-prostě jen poslouchejte a nechte ji prostupovat skrze vaši mysl,nepopsatelná nádhera definující vše proč je zbožňuji,i naživo byla tato perla více než impozantní.

Druhý disk po další z miniatur otevírá na poměry britů nezvykle rytmicky pevná-Damage,po ní opět něco neneuvěřitelného-Don't Hurt Yourself-kde Rothery nejenže čaruje,on je tu prostě nejlepší,jeho kytarový motiv patří k nejkrásnějším co znám a Hogarth,škoda mluvit :-)S You're Gone přicházejí na řadu opět Kellyho samply,temnota a invence z níž mrazí.Angelina patří k dalším mým favoritům,hraje se na více romantickou strunu kde nás Hogarth pevně svírá na své straně a nepouští,ze zvuků kolem,mne vždy příjemně mrazí.Ještě nekomproomisní Drilling Holes s výše popsanými atributy jejich tvorby a jsme na konci cesty,kde nás Neverland trhá na kusy a vrchol emocí přichází nejpre v Rotheryho překrásném sólu,houpavém rytmu skladby,spojení klavíru a španělky a zcela uhrančivém projevu mistra pěvce.

Ano,je to fanatismus:-)vstávat po páté ranní a psát a psát,pocity chtějí ven,jelikož to člověk předešlý den prožil a je toho plný,navíc si to při psaní znovu připomíná.Ano je to fanatismus,ale krásný,kdo z vás tohle nezažívá :-) ? Deset z pěti :-)

» ostatní recenze alba Marillion - Marbles
» popis a diskografie skupiny Marillion