Judas Priest / British Steel (1980)

Erbovní deska počátků heavy metalu z kraje 80. let, o níž se dá říci, že co skladba, to metalový hymnus. Zvuk je syrovnější, vše je tvrdší, stručnější, rychlejší, je uzpůsobeno tahu na branku. Žádné balady a jiné hudební "přebytečnosti"...

Žádné zdržování a je tu šroubovitý riff Breaking the Law, u kterého snad asi nemůže vzniknout pochybnost, že by ho nikdo nikdy neslyšel - jen ten počet našich tancovačkových předělávek z 80. let je až neskutečný. Úplná klasika hned na začátek, znásobená ještě patřičně svobodomyslným textem a klipem. Hymna doby, jako deset let před ní Whole Lotta Love nebo za deset let Smells Like Teen Spirit (aniž bych chtěl interprety srovnávat stylově). Rapid Fire je surový útok drsných kytar a splašených Hollandových bicích. Halford deklamuje neúprosně, vše je oholeno na kost zvukově i hudebně. Skladba, která nepochybně inspirovala tisíce dalších kovových sdružení v dalších letech nekompromisním podáním a vyzněním. Nic dalšího kromě metalického hřmění, hukotu a útoku šrapnelů a granátů nečekejte... Metal Gods od počátku tlačí na pilu hymnicky podanými kytarami, vše dokonale exploduje v refrénu s melodickým Halfordovým přednesem, který se skládá jednou za mnoho let - dokonalá gradace a exploze melodií skrytých pod nekompromisní kovovou slupkou. Třetí skladba, třetí zásah na solar, jízda ale nekončí - další útok sekaných "ejsídísíovských" kytar má název Grinder a ani tady se nelze přít, že už jde o klasiku žánru, která tu a tam zazní i na koncertech - u prvních tří je to skoro pravidlo. United je hymnickým pokračováním Take on the World z desky předchozí, no - buď to snesete, nebo ne. Doslova strojový rytmus, patetické podání Halforda, zhudebnění metalové solidarity doby. Skladba, vhodná tehdy asi převážně pro koncerty. Další až notoricky známý riff uvozuje Living After Midnight, kterou dodnes JP řadí do závěru koncertů. Přímý, syrový riff s umně ukrytou melodií a hymnický náboj a jasná deklarace životního popůlnočního stylu... Pro některé hymna, pro některé odrhovačka. You Don´t Have to be Old to Be Wise - už precizně stavěný úvodní riff a střední, těžké tempo naznačuje, že tady JP staví z jiného, propracovanějšího těsta - to stupňování riffové mašiny a zapojení Halforda má úžasnou podobu. Důkaz toho, že dokonalá hymna nemusí mít nutně vražedné tempo a spád. Další The Rage je na tom podobně - ne náhodou jde o dvě nejdelší skladby alba. Až alternativně znějící úvod s tvrdící basou a opět ovládnou prostor kytarové vlny a těžké střední tempo. Halford tady, stejně jako i v předchozí skladbě, exceluje i ve středně vysokých polohách - radost poslouchat, stejně jako sólo, pálící jako pepř. Návrat ke kovové řežbě je závěr Steeler, jakýsi méně zběsilý bratříček úvodní skladby a propracovanými refrénovými kytarovými poryvy. Důstojně hřmící závěrečná hymna téhle kovové jízdy...

I když už JP nevnímám tak ohromně kultovně jako před léty, je faktem, že tady opravdu co skladba, to kovový hit, v 36 minutách vše sladěno a seřízeno jako strojek. Pro odpůrce metalu osmdesátek zakázané zboží, pro zbytek klasika. Pět!

» ostatní recenze alba Judas Priest - British Steel
» popis a diskografie skupiny Judas Priest