Sound of Contact / Dimensionaut (2013)

Vcelku slušná očekávání jsem měl od desky, kde prý má účinkovat Collinsův syn Simon. Spolu s Davem Kerznerem založili společný projekt / kapelu kde jméno hlavního protagonisty je samo o sobě velkým lákadlem, jelikož jeho otec (nejen) pro mne v 70-letech představoval typ velice zručného instrumentalisty a zpěváka. Mám za to, že tomuhle všechmu učinili 80-léta přítrž a velice rychle šlo všechno muzicírování hlavně u Phila do kytek, on navždy zůstal ležet ve svém popu, nejspíš se během tolika let najdou i u něj kvalitní desky, mne už však nezajímaly. Jejich tvorba s albem Abacab u mne končí a z toho co přišlo poté se mi při pomyšlení na "ty" písně nedělá zrovna dobře :-)
Naštěstí, se synek potatit do těch správných kolejí (doby) a vyplodil ze sebe přesně to co dnešnímu fanouškovi progresivní muziky chybí.

Celková nálada koncepčního díla Dimensionaut je maximálně space(ová), od první sekundy zajímavého úvodu, přes bubenický vklad písně navazující, divákovi je jasné že o atmosféru zde půjde především, ovšem instrumentální mistrovství jde ve společné stopě s fazónou alba. Z dalších skladeb jež nám kapela předkládá mimo jiné rozhodně stojí za pozornost vzdušnými tóny nasáklá Pale Blue Dot(zde se Simon předvede jak vnímavý je pěvec a pilný otcův posluchač), piáno ladně proplouvající vesmírem ve čtvrté I Am (Dimensionaut), zaujme i zajímavým frázovým přednesem opatřená pátá Not Coming Down, nezpochybnitelná je i další Remote View- opřena o parádní zvuk akustik a Collinsovi přechody, nemusí sice zaujmout v prvním plánu, časem ale rozhodně nudit nebude. Beyond Illumination-zde se už dotýkáme hvězdných výšin, originální stavba písně budovaná na neobvyklých klávesových plochách a vybrnkávacích stopách, podpořena skvělě intonujícím Collinsem a navíc doplněna andělským hlasem Hannah Stobart. V Only Breathing Out- šplhá Simonův hlas do neskutečných výšin a skladba plyně přechází v instrumentální Realm of In-Organic Beings- v mých uších koketuje s floydovskou The great gig in the sky, ale její síly se jí dosáhnou nepodaří, souhra kapely se blýskne v klavírem orámované stavbě písně Omega Point. Ve finále nesmíme zapomenout na závěrečnou, 20-minutovou suitu Möbius Slip- členěnou do čtyř částí, která svou svrchovanou stavbou zasluhuje ty nejpřísnější kritéria. Vesmírný hlukový lomoz vytvářený kompletní instrumentální složkou, účelně přechází do čisté art rockové pasáže druhé části, vše šlape jak má a posluchač se postupně namlsává všemi dostupnými laskominami, až..., je tu 7:55 minuta-španěly, akustiky, adrenalin stoupá za hranici únosnosti, prostředí jež kapela vytváří tvrdým riffem na pozadí akustických kytar, rázným vpádem bicích a klávesovou plochou je veskrze nevšední!!, do toho zkreslený Simonův vokál, je to nadpozemnsky krásná simbióza vrcholné tvořivosti a kreativity. Hravá najazzlá pasáž přemosťuje už tak dost originální kompozici o další stupeň výš, závěrečnou část otevírá kytarová dvojici Nordstrom / Dorsey, i ona nás chce za každou cenu přesvědčit o svých kvalitách. Vše zakončuje zvuková koláž nepodobná té počáteční.

Na desce je stále co objevovat, těch vrstev je zde opravdu požehnaně a muzika je to navýsost originální a svébytná. Při prvních náhledech do alba jsem měl velké deja vu že poslouchám Phila, snad ani té tak Phila bubeníka, jako spíš Phila zpěváka, časem se tento úkaz pozvolna začal vytrácet, nebo možná vstřebávat, každopádně ty dva tři roky které uplynuly album plně prověřily a stanovili jeho hodnotu. Pár slabších míst zavánělo 3*, ovšem těch pětkových je zde požehnaně a tak nakonec vyjdou 4* velmi, velmi silné, věřím, mít desku ve sluchátkách, nejspíš bych takové debaty vůbec nepřipouštěl :-)

» ostatní recenze alba Sound of Contact - Dimensionaut
» popis a diskografie skupiny Sound of Contact