Stooges, The / The Stooges (1969)

Nebyl jsem nikdy žádným velkým fanouškem garážového rocku a pozdějšího punku, ale blues odkojená a načichlá hudba této divoké detroitské party z přelomu 60. a 70. let mě značně oslovila. Jejich neskutečný nářez Raw Power je pro mě zcela zásadní, ale i tenhle debut z roku 1969 má pro tento žánr velký význam.

Psychedelicky zkreslené zvuky a je tu vpád drsných a ostrých kytarových riffů 1969, podporovaných klopotnou, pralesní hrou Scotta Ashetona. Všechno je prosté, s maximálním účinkem směrem dopředu, syrové, hrubé a zvukově zahulené s různými distorzemi a dalšími hrátkami. Iggyho mluvozpěv se přelévá do skřehotů a jeků... Nápor syrového riffu a pak drsné odpálení jednoduchých bicích za skřípavě drsného Iggyho hrdla - a je jedna z největších klasik rocku, I Wanna Be Your Dog, která prošla několika podobami a i na koncertech, známých divokou a nevázanou atmosférou a řádícím Iggym, nabývala vždy trochu jiné podoby. Příběh Iggyho, který chce bát vaším pejskem, žádný další komentář nepotřebuje. Jednoduchá, úderná klasika se zahuleným a rozostřeným sólem, okořeněná pianem a zvonkem. Je tu ovšem desetiminutová neskutečná dobová psychicky narušená mantra We Will Fall, chcete-li vědět, o čem tehdejší doba byla, pusťte si právě třeba tohle. Atmosféra drogového doupěte, kam tahle parta skvěle zapadala, ospalá, rezignovaná, tripová nálada s hostující violou Johna Caleho, který album i produkoval. Iggyho pomalé, vyšinuté deklamace. Unikátní kus, který je dokonalou ukázkou doby - dnes už něco podobného prostě vzniknout nemůže. Z letargie nás jako sukovice probudí ocelová, úderná klasika No Fun, jejíž drtivý riff už je dnes taky patentní, a Iggy nám vypráví, že být sám opravdu žádná legrace není. Ashetonovy bicí dupou jako stádo slonů a Alexanderova basa tu tvrdí muziku parádně. Nechybí samozřejmě psychedelické názvuky a dobarvení! V Real Cool Time jsou drsné riffy, bicí hrají snad jeden jediný přechod, je ta atmosféra tripu, dle Iggyho jsou to ale fakt skvělý chvíle! Ann je oázou melodie, je tu bytelná bluesová struktura, na které hudba této party stála bez jakýchkoli pochyb, závěrečný riff s drtícím přitlumeným sólem je jen pro připravené, párat se s vámi nebude. Už nás válcují riffy Not Right, záplava strun a zase strun, jsou tu ostře řezající sóla a na pozadí vyšinutý Iggy. Bytelná, těžkopádná rockovice. A je tu závěr v podobě Little Doll - klopýtající bicí, přece jen volnější tempo, jasný psychedelický závan a blues dokonale načichlý Iggyho hlas. Podmanivý kus, který jsem si velmi oblíbil.

Album je poctivým, drsným, burácivým rock´n´rollem, který sice neměl nějaký přehnaný komerční úspěch, ale přece jen ke kapele přitáhl pozornost, která se stupňovala jejich totálně odvázanými koncerty, plných rvaček, konfrontací a drog. Když se ale do desky zaposlouchám, zase takový strašný prales to není a pánové dobře věděli, co chtěli vytvořit. Čtyři hvězdy.

» ostatní recenze alba Stooges, The - The Stooges
» popis a diskografie skupiny Stooges, The