Stooges, The - The Stooges (1969)

Nebyl jsem nikdy žádným velkým fanouškem garážového rocku a pozdějšího punku, ale blues odkojená a načichlá hudba této divoké detroitské party z přelomu 60. a 70. let mě značně oslovila. Jejich neskutečný nářez Raw Power je pro mě zcela zásadní, ale i tenhle debut z roku 1969 má pro tento žánr velký význam.

Psychedelicky zkreslené zvuky a je tu vpád drsných a ostrých kytarových riffů 1969, podporovaných klopotnou, pralesní hrou Scotta Ashetona. Všechno je prosté, s maximálním účinkem směrem dopředu, syrové, hrubé a zvukově zahulené s různými distorzemi a dalšími hrátkami. Iggyho mluvozpěv se přelévá do skřehotů a jeků... Nápor syrového riffu a pak drsné odpálení jednoduchých bicích za skřípavě drsného Iggyho hrdla - a je jedna z největších klasik rocku, I Wanna Be Your Dog, která prošla několika podobami a i na koncertech, známých divokou a nevázanou atmosférou a řádícím Iggym, nabývala vždy trochu jiné podoby. Příběh Iggyho, který chce bát vaším pejskem, žádný další komentář nepotřebuje. Jednoduchá, úderná klasika se zahuleným a rozostřeným sólem, okořeněná pianem a zvonkem. Je tu ovšem desetiminutová neskutečná dobová psychicky narušená mantra We Will Fall, chcete-li vědět, o čem tehdejší doba byla, pusťte si právě třeba tohle. Atmosféra drogového doupěte, kam tahle parta skvěle zapadala, ospalá, rezignovaná, tripová nálada s hostující violou Johna Caleho, který album i produkoval. Iggyho pomalé, vyšinuté deklamace. Unikátní kus, který je dokonalou ukázkou doby - dnes už něco podobného prostě vzniknout nemůže. Z letargie nás jako sukovice probudí ocelová, úderná klasika No Fun, jejíž drtivý riff už je dnes taky patentní, a Iggy nám vypráví, že být sám opravdu žádná legrace není. Ashetonovy bicí dupou jako stádo slonů a Alexanderova basa tu tvrdí muziku parádně. Nechybí samozřejmě psychedelické názvuky a dobarvení! V Real Cool Time jsou drsné riffy, bicí hrají snad jeden jediný přechod, je ta atmosféra tripu, dle Iggyho jsou to ale fakt skvělý chvíle! Ann je oázou melodie, je tu bytelná bluesová struktura, na které hudba této party stála bez jakýchkoli pochyb, závěrečný riff s drtícím přitlumeným sólem je jen pro připravené, párat se s vámi nebude. Už nás válcují riffy Not Right, záplava strun a zase strun, jsou tu ostře řezající sóla a na pozadí vyšinutý Iggy. Bytelná, těžkopádná rockovice. A je tu závěr v podobě Little Doll - klopýtající bicí, přece jen volnější tempo, jasný psychedelický závan a blues dokonale načichlý Iggyho hlas. Podmanivý kus, který jsem si velmi oblíbil.

Album je poctivým, drsným, burácivým rock´n´rollem, který sice neměl nějaký přehnaný komerční úspěch, ale přece jen ke kapele přitáhl pozornost, která se stupňovala jejich totálně odvázanými koncerty, plných rvaček, konfrontací a drog. Když se ale do desky zaposlouchám, zase takový strašný prales to není a pánové dobře věděli, co chtěli vytvořit. Čtyři hvězdy.
reagovat

Hudební estéti pomalu přebírají vládu nad vývojem rocku, a s cílem vyrovnat se čemusi, co neurčitě nazýváme vysokým Uměním, ho tlačí do stále komplikovanějších struktur, kde virtuozita a kompoziční zaumnost jsou tím hlavním měřítkem kvality. Na naleštěných parketách jejich klubu ale v srpnu roku 1969 přistál pořádně neuctivý chrchel surového, orvaného rock'n'rollu v podobě debutu skupiny The Stooges, který se snažil hlasitě připomenout, v čem tkví podtstata žánru, která ho napájí a z níž vzešel.

Tehdy si toho plivance málokdo všimnul, ale dnes už víme, že byl jedním ze zásadních podnětů pro mohutnějící disent, který ve druhé polovině 70. let v podobě punkové exploze celou artrockovou pompu smetl. Řada jeho představitelů pak po opadnutí vášní propadla rovněž uměleckým ambicím, i když živených z jiných zdrojů (zrodil se post-punk), oba proudy se naučily vedle sebe koexistovat, a dnes už slůvka art a punk najsou zdaleka takovými antagonismy jako tehdy. Zavládl (samozřejmě ne vždy) mír a spolupráce.

V roce 1969 ale The Stooges na všechny rockové aristokraty dští oheň a síru. Jednoduchost, syrovost, živelnost, to jsou hlavní motivy v jejich plebejském erbu. Hlavně žádné okliky a vymyšlenosti, jen neandrtálská rytmika Scotta Ashetona a Davea Alexandera, vybuzené, hrubé kytarové riffy, kvílení a kvákání Rona Ashetona a chuligánský zpěv Iggyho Popa (ve skorobaladě Ann ale nemá daleko k tajemnému dusnu Jima Morrisona). Rytmus nastavený na začátku vydrží po celou píseň, k tomu dva, tři akordy, pár vzteklých veršíků, v závěru divoké kytarové orgie a je vymalováno. Neředěná agresivita, špinavá realita ulice, jako kmotři Velvet Underground, dřevní rock'n'roll a syrové blues. Něco jako hippies jako kdyby vůbec neexistovalo.

Pupeční šňůru propojující The Stooges s odkazem Velvetů tady představuje na producentské sesli John Cale, který rovněž přispěl violovým dronem do desetiminutové rituální We Will Fall (jediná úlitba dobovému psychedelickému mámení) a rolničkami do zásadní protopunkové hymny I Wanna Be Your Dog. Na jeho hlavu ale padá i jediný výrazný nedostatek alba, kterým je trestuhodně krotký zvuk, přesněji řečeno výsledný mix, přinášející o skutečné koncertní tváři kapely dost nejasnou zprávu. The Stooges si to vynahradí až na dalších dvou deskách, zato však vrchovatě.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz
reagovat

Miloš Novák @ 04.08.2014 13:57:50
Akano,zdravím Tě myslím,že jednička není špatná,ale Fun house a Raw Power jsou lepší.Jen můj názor.Ahoj

Akana @ 08.08.2014 12:03:30
Ahoj Miloši. Jasně, souhlasím. Hlavně ten zvuk na dalších dvou albech, to je jinačí maso.

urzug @ 08.08.2014 13:41:58
Autorem výsledného mixu na původním vydání alba je Jac Holzman; Caleova verze u Elektry neprošla a vyšla až o mnoho let později.

Akana @ 08.08.2014 14:56:08
urzug - díky za upřesnění, je to tak.

EasyRocker @ 08.08.2014 15:02:42
Souhlas. Nejsem zarytým příznivcem stylu, který Stooges nebo MC5 hráli, ale tvorba Iggyho a spol. mi prostě sedla, je tam citelně přítomna bluesová složka stejně jako psychedelie a všeho tak nějak s mírou, nabalené na ten špinavý rockový základ. Krásná deska, a psycho matra We Will Fall mě baví stále... :)

Ako čerstvo skončená stredoškoláčka sa moja priateľka rozhodla ísť na au pair skusy do Londýna a vo svojej veľkodušnosti, aby mi toto odlúčenie trošku vykompenzovala, mi odtiaľ chcela niečo priniesť. Okamžite som načmáral jednostranový zoznam CD titulov, ktoré by som uvítal, aby mala možnosť si z toho niečo vybrať a jeden-dva kusy mi priniesť. Ako čerstvo skončený stredoškolák som mal dosť úzky hudobný rozhľad, nuž som na zoznam dal známejšie veci typu James Gang, Emerson Lake & Palmer a tak.

Keď sa o pol roka vrátila, priniesla mi celú kopu cédéčiek (ak ma pamäť neklame, tak tam boli tieto veci: ELP – Pictures at an exhibition, Trilogy, Welcome back my friends..., ďalej James Gang – Rides again; Wishbone Ash – Pilgrimage, Four; MC5 – Kick out the jams; Stooges a Free – Tons of sobs). A to sa ešte ospravedlňujúco zmienila o tom, že CCS práve nemali a predavač jej to chcel objednať, ibaže sa už vracala na Slovensko. No nevzali by ste si ju? Ja áno. :)

Dosku Stooges mi odporučil otec, bola to jedna z jeho mladíckych favoritiek. Veľmi som jej však vtedy na chuť neprišiel a dodnes k nej mám zvláštne ľahostajný stav. Občas si ju rád vypočujem, ale chýba mi na nej väčší inštrumentálny rozmach. Úsporná pesničkovosť na Popovej prvotine sa mu v podstate stala osudnou, z celej jeho produkcie vždy cítim práve Stooges.

Skladby, ktoré mám rád, sú hlavne 1969, I wanna be your dog, No fun a Real cool time. Psychedelická We will fall nie je zlá, ale na to musím mať naozaj náladu. Inak, celý album je v podstate pohodový a počúva sa dobre. Navzdory istému odstupu sa mi od Iggyho Popa páči najviac a dávam mu silné tri hviezdičky.

reagovat

Filozof @ 08.01.2010 14:01:04
Mám jednu jejich desku (první) teprve od nedávna. Al e mám k nim stejný vztah jako Ty. Nic moc. Spíš ji mám pro doplnění přehledu než pro hudební zájem a s dalšíma rozhodně nespěchám.