Deep Purple / Rapture of the Deep (2005)

Při zohlednění svých kritérií na kvalitu hudby, musím říci že předešlou deskou Bananas, pro mne stanuli Deep Purple na svém dalším pomyslném vrcholu a znovu mne přesvědčili o svůch nesporných kvalitách. A tak očekávání od Rapture... byla na místě a jelikož ponor do této sbírky se vyvedl od samého počátku, nic nestálo v cestě blahořečit i tomuto dílu.

Z temného industriálního počátku se vyloupne slušně zatěžkaná úvodní Money Talks- rytmický dusot je nekompromisní, naštěstí přichází refrén který nás vytahuje na světlo boží.
Girls Like That- je postavena do kontrastující polohy ke své předchůdkyni, živelnost s jakou se Ian pere v jejím průběhu strhává diváka na svou stranu.
Mimořádný a řízný basový riff proplouvá nabroušenou Wrong Man- kapela nás tlačí ke zdi, není chvíle na jakýkoliv odpočinek, tahle píseň snese přísná měřítka starší tvorby kapely.
A v nasazené kvalitě se pokračuje dále. Orientálním aroma disponuje čtvrá promyšlená titulní píseň, Morse nás svými melodiemi přímo hmatatelně omotává kolem své šestistrunnky, Gillanovi žeru každé slovo a velice živelná rytmika pěkně přitápí pod kotlem.
Vrchol alba a výtrysk geniality se naplno projeví v Clearly Quite Absurd- pozitivum nálady silně doráží na naše smysly a kreativita kapely nezná hranic, prvenstvím jsem ocenil především Steveovu kytarovou melodii a jemné nuance jeho sólových tónů.
Don't Let Go- středního tempa se přidržující tamburína, zdatně sekunduje dynamice skladby vsazené do jazzovějšího odstínu. Airey se zde blízkne vkusným hammondovým sólem.
V zemitější Back To Back- je pěkně slyšet Gloverův basový rukopis plně utvářející charakter skladby, za postřeh stojí určitě i zvláštní futuristické klávesové vstupy.
Fusion v Paiceho technice je všeobecně známá, na tomto albu ji můžeme zachytit nejen prostřednictvím Kiss Tomorrow Goodbye- živelně swingující skladba sem prostě padne a album patřičně ovoní, je to poctivý kus starého rockového řemesla.
Junkyard Blues- kolotoč změn roztáčí celá instrumentální sekce, pánové se nebojí experimentovat a vyloženě dráždí posluchače pekelnými rytmy, určité sklidnění přináší sólová kytara, jejíž bezbřehý rozhled podtrhuje jazzový klavír dovádějící pod jejím dohledem. Přítrž jejich exhibici udělá až Gillanův jadrný vpád.
Akustickým bohatstvím oplývá poslední Before Time Began- v pochodovém rytmu jí přísluší označení originální v plném rozsahu, kapela si přeje rozloučit se ve velkém stylu a že se jí to nadmíru daří je vcelku jasné.

Tak to máme zase jedno noblesní párplovské album do sbírky:-)

» ostatní recenze alba Deep Purple - Rapture of the Deep
» popis a diskografie skupiny Deep Purple