Pain of Salvation / Be (2004)

Podobně jako The Flower Kings, Gildenlöwova družina mě svou tvorbou omámila už před drahnými léty a každý jejich výlisek se pro mě vlastně zapsal kultovním písmem. Tohle album, ačkoli u mě neatakuje úplný strop tvorby, je zaslouženým monumentem, zatíženým mimořádně závažným tématem stvoření. Všechna alba s výjimkou debutu jsou u mě jasně za plný počet.

Chaotická spleť mluvených hlasů a samplů je introdukcí Animae Partus (I am) - tady mluveným slovem zazní zásadní postulát desky - bytí, nebytí, duševní pohnutí, temnota, smrt. Deus Nova je naléhavý klavírní vstup, kde Gildenlöw s maximálním napětím vypočítává oběti válek v různých dobách - tohle mě vždycky dostalo až na dřeň, na pozadí je typická tříštící se melodika tohoto švédského fenoménu, hlavně Langell tady svou baterií bourá vše živé, závěr patří mrazícímu dialogu hlasů o podstatě, která předurčila podobu tohoto díla. Akustické kytary v propojení s klávesami přinášejí až notoricky stylově vytesanou Imago, s krásným folkovým otiskem a naléhavým zpěvem Daniela Gilenlöwa. Přirovnal-li to tu někdo vzdáleně k Jethro Tull, nemám s tím vlastně žádný problém, pánové ovšem do toho vkládají zcela typické vlastní ingredience, a výsledek je výbušný. Pluvius Aestivus se vyloupne po nasamplovaných zvucích bouře a jde o temnou klavírní litanii v podání Frederika Hermanssona. To je myšleno vážně, takže atmosféra chladného, nelidského zmaru by se dala krájet, zapojují se pak i další vzdušně znějící klávesové nástroje, nálada se ale nemění. Velebné kytarové a basové tóny nám ale přináší už zcela typickou painovskou Lilium Cruentus - po jemném začátku na nás zaútočí nástroje, skladba se ale pak většinou nese v klidném, meditativním duchu a nádherně pluje prostorem za podpory teatrálních Danielových hlasových výstupů. Lahodné akustické kytary, divoce teatrální hlasové tance a máme tady Nauticus s umírněným Danielovým vokálem. Tady si můžeme vychutnat na pěti minutích skutečně parádní práci tříštivých, laskavých tónů akustik (rovněž Daniel), nejen proto tyto Švédy miluju. Hlasy a zvuky v pozadí vytváří až orchestrální dotek. Další závažný samplovaný dialog z ulice, přivolávající všechny mistry od Waterse po Gabriela, a je tu desetiminutová Dea Pecuniae, jeden z vrcholů alba, sestávající ze tří menších úseků. Krásné melodické propojení kytar a kláves je tou nejlepší esencí PoS. Danielův hlas přechází z klidné do nesmírně napjaté polohy, vůbec jeho hlas tu skvěle a velitelsky ovládá prostor, hlavně v závěru skladby, kdy z něj stříká pot, je to konečně ta poloha, na kterou jsme byli na všech předchozích skvostech zvyklí. Jako celý tenhle gigantický koncept není ani téma "peněžního boha" nijak veselé, o to více tady pánové zvládli dokonale propojení všech nástrojů a Johan Hallgren tu kouzlí zpod neprostupné hudební slupky krásná sóla. Je tu další srdceryvný dialog s láskou coby středobodem a klavír předznamená Vocari Dei - tady je další krásný prostor pro Hermanssonovy klapky, dokonale propojené se samplovanými hlasy "z telefonní budky". Ani se nemusí tlačit na pilu, ale emoce se tu při takovém "Pomoz mi létat" ždímou a vstupují sem i krásné akustiky, které spoluurčují atmosféru. Určitě jedna z mých nejoblíbenějších skladeb na albu. Hlasy z hlubin, temné klávesy a pak lavina surových riffů, bezohledná a drtící vaši kostru na prach, to je Diffidentia, skladba pro ty, kdo už naříkali, že se PoS utopili v těch slzách a melancholii. Melodické linky naroubované pod riffy jsou skvostné a Daniel má co dělat, aby se v tom oceánu temnoty neztratil. Pak ale přichází klavírní zklidnění - "Pomoz mi, začínám mizet" je více než zřetelným varováním. Temná mantra až do závěru alba, metalová verze PoS, určená jen pro připravené, zbytek zadupe pod zem. Nihil Morari je další typickou písní - akustiky, temný a naléhavý Daniel, lehký orchestrální otisk a vstup ledového klavíru, který v mezihrách čaruje v nejlepších intencích tohoto geniálního souboru. Krátkou vsuvkou je Latericius Valete - opět křehká akustika ve spolupráci s klavírem - kluci si tu vyhráli s každým úderem a tónem, stačí se jen zaposlouchat a podlehnout. Omni je dramatická samplovaná hlasová vsuvka na pozadí temné klávesové linky, jsme tu skutečně až v komorním prostředí. Iter Impius - studený klavír a skvělý, procítěný Danielův hlas, pro mě další z jasných vrcholů alba. Jsme tu na pevné skladatelské půdě PoS, udivuje mě, kolik krásných melodických motivů mají tito titáni ještě v rukávu. Nádherná, emocionálně vypjatá perla na ploše šesti minut s mrazivě procítěným Langellovým sólem. Martius/Nauticus II náladou i atmosférou plynule navazuje na předchůdce, naléhavý, teskný Danielův hlas a drtivě rozžhavený klavír ve stylu starých progresívních mistrů. Orientálně zabarvené melodie akustik a samply zvolna ustupují a máme tady nápadnou melodickou hlasovou deklamaci s akustickými a klávesovými vstupy a Langellovou kanonádou. Animae Partus II - vše končí tak, jak začalo. Hlasy, několik minut odevzdaného ticha a na konci znovu hlavní animální proklamace "I am". A pád do vesmírných hlubin.

Tohle obsahově zcela zásadní album překračuje hudebně tolik stylových škatulek, že obdivuju každopádně odvahu, s jakou Daniel a spol. do tohle rozžhaveného kotle vstoupili. Album je u mě pětihvězdičková záležitost už kvůli závažně a výborně podané náplni, musím ale podotknout, že ne všechny momenty a aspekty mě stoprocentně naplňují, jedná se ale o marginality. Pro mě zásadní a vrcholný skvost Remedy Lane ale překonán z mého pohledu nebyl.

» ostatní recenze alba Pain of Salvation - Be
» popis a diskografie skupiny Pain of Salvation