Opeth / Heritage (2011)

Progboard zasahuje horečka s názvem "nový Opeth", mluví se tu o nich často, ona skladba skutečně stojí za pozornost, aspoň mě se teda líbí, hranice se nejspíš opět budou posouvat o kousek dál a v mé kuchyňce jako kulisa zrovinka dohrála deska Heritage.

Prezentace Opeth na tomto albu je kouzelná, opojná a velice sofistikovaná. Dost těžko se popisuje a dobře si vzpomínám, že mě dalo celkem zabrat se jí prokousat. Častý meditační charakter, nesoucí se v experimentální rovině po celou hrací dobu odkazuje k inspiraci sedmdesátými léty a nejspíš proto mě také tolik oslovuje. Sálá z ní klid, usmíření a obrovská emoční síla. A také smutek, který hned v první písni propuká naplno. Líbí se mě ale i rytmičtější rychlejší části skladeb, nebo celky jako čtvrtá Slither, silně experimentální části Nepenthe, sólovou flétnou doprovázená Famine, nebo totální odvaz The Lines in My Hand i Folklore. Takhle intenzivní a náročná muzika se přetěžko nahrazuje slovy a její pochopení dává zabrat, album poslouchám celkem často a někdy úplně cítím jak mnou tato hudba dokáže prostoupit. Zvuk je čisťounký jako lesní pramínek, prostě dokonalý a při vzpomínce na bicmena Martina Lopeze, to byl borec a hudbu Opeth svými výkony posunul do umělecké kategorie, Martin Axenrot tu ale září hodně sebejistě, s přehledem a doslova si se skladbami pohrává. Tak v září nashledanou Opeth.

» ostatní recenze alba Opeth - Heritage
» popis a diskografie skupiny Opeth