Saga / Sagacity (2014)

Mrňous u rodičů a já se tak můžu věnovat svému největšímu koníčku (teda krom rodiny, zahrady atd...) a tím je poslech hudby.
Nějak jsem si řekla že dám teď šanci kanadským kapelám, země velká, ale ne mnoho je jich v širším povědomí, to co se ale dostalo za hranice země, stojí opravdu zato.
Saga. Má velmi oblíbená banda, kterou stavím na roveň soudedům od vedle, Rush.
Saga mě nikdy nezklamala, mají spoustu výborných alb, vyloženě průser snad nevydali a především posledních víc jak 20 let produkují samé drahokamy, mezi kterými je těžké najít dominantní věc. Do přehrávače jsem šupla tu poslední, nemám ji až tak naposlouchanou, ale to vůbec neva. Co vím bezpečně je, že se mi album líbí od první chvíle co jsem ho dostala.

Z její hudby vyzařuje pozitivní náboj a umělecká svoboda, hlas M. Sadlera má impozantní barvu a čiší obrovským přirozeným optimismem a Ian Crichton je stejně kreativní kytarista jako A. Leifeson, jeho mimořádný kompoziční a hráčský dar, je pro kapelu stejně důležitý, jako u jeho konkurenta.

Desku mám ráda komplet, ať jsou to basovo akustická přediva úvodní Let It Slide, progresivní postupy ve Vital Signs, klávesovo a textově zajímavá Press 9, razantní úprk Wake Up, novum v tvorbě souboru objevuje The Further You Go. K nejkrásnějším patří pohodová On My Way, artrockově klenutá No Two Sides i poslední Crichtonův architektonický monument I'll Be. Prostě mimořádně vydařená kolekce ve všech směrech.

Ve vyšším věku pánové komponují kvalitněji a kreativněji než na počátku své kariéry, nadhled a zkušenosti přetavené do velkých melodií v silně progresivním uchopení. Poklona.

» ostatní recenze alba Saga - Sagacity
» popis a diskografie skupiny Saga