Uriah Heep / Raging Silence (1989)

I u mne tvoří samozřejmý základ uriášů dvojice Byron / Hensley, jejich alba to je zlatý fond hard rocku, ale i po Byronovi vznikají výborná i dobrá alba. Po Hensleyovi je situace už mnohem horší (i když v poslední době přemýšlím o znovu koupi soulové Conquest), dobrá alba se střídají se spíše podprůměrnými (Equator), U. H. brázdí popovější vody více než kdy dřív, takový Innocent V., nebo Fallen A. je oproti tomu slušněj progres. Občas se ale zablýská i na lepší časy, pod dojmem, že by si mohli pánové zkusit jak jim půjde rodící se N.W.O.B.H.M. smetanu slíznou s heavy albem Abominog, které prostě koule nepostrádá. A co takhle zakusit kvalitní rock pro dospělé, neboli A. O. R., zkouší to, zkouší, ale chybějící silné melodie a plitkost nápadů je utápí v balastu tohoto stylu. Až, až přijde na řadu deska Raging Silence a vše je najednou jinak.
Pod vlivem šťastné hvězdy pánové komponují, tvoří a hrají opravdu první ligu tohoto stylu, kterou by jim mohli závidět i třeba zaoceánští Journey, v té době silně out.

Vše startuje cover Hold Your Head Up- nesmírně povedená píseň, coby otevírák alba slouží svému účelu a mladičký Shaw (jak ho v lásce příliš nemám) exceluje. To dvojka, už autorská Blood Red Roses- na poli melodicko pompézním vyznívá vskutku svěže a když Box přidává akustické tóny a Lanzon mračna kláves, oduševnělost skladby, nepostrádající emoce doznává zadostiučinění. V podobném duchu přichází i Voice On My TV- americká kytara, jejíž nápaditosti se v té době snaží dosáhnout mnohé US spolky, stojí v první lajně. Rich Kid- platí za silně nabroušený heavy kousek, přesný Kerslake a energie v hlasu Bernieho tenkrát strhnout určitě dokázali. Pompa a zase pompa, krásná, melodická a nevtíravá, takový účinek cítím z písně Cry Freedom- v níž Phil slušně válí. Písně Bad Bad Man a More Fool You- splňují výše uvedené stylové mantilely, nepřidávají příliš osobitosti, ani neurazí, především druhá jmenovaná. Balady mají uriáši v merku, i když převzatá, i When The War Is Over- jako oplodňovák (ne-trapný) funguje skvostně, kapela válí a povedený refrén posazuje skladbu do hitparádových pater. Další předěl, tentokrát opak předešlé, dravá a riffující pecka Lifeline- má velká oblíbenkyně, ó bože, proč jen dnes Bernie nevydává z hrdla takovou kvalitu jako tenkrát. Spíše obligátní Rough Justice desku zakončí.

Desku v zásadě (někdy sedne více, jindy může pozlobit) oblíbenou. Vzpomínám si, že v sestavě bez Byrona to byla myslím dokonce první vlaštovka. Celou diskografii U. H. se vlastnit opravdu nevyplatí, je hodně nekompaktní, ale osobně, tady jsem nadmíru spokojen. To co přichází vzápětí, už mne ale opět vůbec neoslovuje, zvláštní. Stejně je zajímavé, že tato sestava vydrží vlastně úplně nejdéle.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Raging Silence
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep