Tangent / The Music That Died Alone (2003)

Super kapela, super album. Že to zní klišovitě, zní a co, tady je to holá pravda, fakt kterej musí uznat i zahlušenec v první chvíli, kdy si nasadi sluchátka, zmáčkne play a změť jazz rocku v tu ránu otřásá jeho hlavou. Vzácná uvolněnost, jev, který vás napadne od samýho počátku alba. Fantastická, rytmicky fukční a instrumentálně dokonalá spojnice Czorsz/Reingold (věčná škoda že už jeden z nich nepatří k sousedním Flower Kings). Do toho fouká nabuzený saxofon graffisty Davida Jacksona, líbivý Stoltovský melodie i zpěv a za nejenom tyhle nitky tahá principál Andy Tillison. Někteří lidé píšou, že se jim nepozdává jeho hlasová orientace, nemám s ní pražádný problém, přinejmenším plní odlišný prvek a jasně vyčnívá z řady. Celou deskou, v jednom tahu vás dráždí artově klenuté pasáže, silná progresivní bouře i malebné atmosférické vsuvky, vše v dokonalé symbióze a přednesu, s arzenálem mistrů všeumělů. Á propos: skladba The Canterbury Sequenceto je zhudebnělá poezie dokonalosti, myslím, že v jazz rocku není příliš konkurenčně schopných protivníků, přijde mi jako hymna celého Cantenbury.

Většina jejich děl snese ty nejpřísnější měřítka kvality a s velkým přehledem obstojí, svou pozici hravě ubrání, takže plnej kotel a klidně něco navrch. A to mám ještě radši jeho následovníka.

» ostatní recenze alba Tangent - The Music That Died Alone
» popis a diskografie skupiny Tangent