Tangent - The Music That Died Alone (2003)

Album mezinárodní sestavy The Tangent s opravdu elitní sestavou hudebníků včetně trojice Květinových králů a VDGG-veterána Davida Jacksona. V roce 2003 se zrodila Hudba, která zemřela sama, a pořádně otřásla scénou umělecké hudby.

Po Tillisonově úvodu Prelude - Time for You přichází energetická melodická pecka Night Terrors s důkladným květinovým tandemem Reingold/Czorsz. Opět do zákoutí klapek hlavního principála nás uvede The Midnight Watershed, také Roine Stolt a Sam Baine se neobrali o sólový prostor. Emocionálně drtivá je In Dark Dreams, jeden z vrcholů kolekce. Jinak kritizovaný Tillisonův zpěv se tu vyvedl báječně. Melodické oblouky vrcholí překrásnými party Stolta, ale hlavně Davida Jacksona, který tu řádí jako za starých časů. Trojka náladových intermezz The Half-Light Watershed, On Returning a Sax in the Dark nesou krásný zpěv a kouzelné akustiky v květinovém duchu. Je tu i skvělý Jackson, který pak výrazně ovládá i Night Terrors Reprise, která navazuje atmosférami, klenbami a tvary, upomínající švédské čarostřelce. Úvod druhé části, Cantermemorabilia, je nejvíce ovlivněna tradiční fusion. Na běsnících bicích postupně po výrazném Jacksonovi dovrší kvalitní práci mr. Tillison. A nemáte-li klávesových náletů dost, Chaos at the Greasy Spoon vám budiž věčnou spásou. Ukázkou nesmírné bohatosti nápadů a motivů této desky je Captain Manning´s Mandolin, které vtiskl moderní tvář čaroděj Sam Baine. Up Hill from Here, osamocený díl třetí části, do sedmi minut dokonale dotažený hit v nejlepším smyslu toho slova. Všichni jedou až nadoraz v rockovém tempu, dechové mezihry skvěle obstaral opět s nejvyšší péčí Jackson. Poslední část uvádí Tillisonova paráda A Serenade. Volně navazuje neuvěřitelná Playing On - Reingoldova slapující a broukající basa připravuje orgastický souboj trojky Jackson-Stolt-Tillison s dokonale seřízeným Czorszovým parostrojem. Pre-history je hlavně ve znamení Tillisonových a Stoltovýh nájezdů ve spurterském tempu, opět ale ´květinově´ zvolní do závěrečné teatrální Reprise, kde se Tillisonův úpěnlivý hlas krásně doplňuje s dechovou sekcí a kytarou.

Palba, která v roce vydání jen těžko hledá konkurenci. Tangent dávkují jazzrockovou, klávesovou hostinu ve 4 dílech a čase, který nepřekročí 50 minut. Vše má dokonalé tempo a nasazení, až stříká pot - nikde nevydechnete. Nesmrtelný opus hned na začátek - to beru.
reagovat

john l @ 11.08.2019 04:00:17
Nejpřístupnější nahrávka The Tangent. Pro nováčka nemůže být první volba jednodušší. Další věci jsou poslechově složitější.

horyna @ 11.08.2019 08:53:46
Easy díky za další inspiraci. Po Alice in Chains (už jsem si hodil Rainier Fog a byla to paráda) dnes dávám tebou doporučené Tangent. A jakou jinou desku než tu, co znám nejméně, tedy Proxy.

EasyRocker @ 12.08.2019 04:24:37
I já si desku pustil ještě aspoň dvakrát od recky, neskutečná hudba, zvedající náladu.

Brano @ 12.08.2019 07:24:17
Tento album mala byť pôvodne sólovka Andyho Tillisona,no nakoniec sa zozbierala taká silná medzinárodná zostava,že vznikol projekt The Tangent.Je to majstrovské dielo,ktoré najmä v čase vydania silno zasiahlo mnohých poslucháčov prog-rocku(vrátane mňa).Je to hudba nadčasová,baví ma stále.Dotiahol som to v zbierke po Not As Good As The Book(vrátane 2CD živáku Going Off On One)potom môj záujem o Tangent opadol.

EasyRocker @ 12.08.2019 08:41:38
Ten debut je opravdu paráda. Teď jsem přidal vedle prvních dvou alb i trojku, a i když je opravdu časově náročná - 78 min, hudba trochu jiná, ale zase skvělá. Musím ještě proposlouchat.

Judith @ 17.03.2024 11:37:56
Andy Tillison hovoří o tom, s jakým záměrem The Tangent vznikli... a těžko říct, do jaké míry je v tom nadsázka: "Skupinu jsem vytvořil jako jistý design. Věděl jsem, co dělám. Chtěl jsem mít kapelu, která bude opravdově progrocková, ale nebude znít jako Genesis. Chtěl jsem, aby v tom byl ten jazz, který Yes nebo ELP mají, ale Marillion, Pallas či IQ ne. Aby měla anglický zvuk, ale ne ten nóbl, spíš do Canterbury. Aby to bylo funky, uvolněné a založené na opravdu skvělých hráčích. Chtěl jsem být schopný se skupinou z progové škatulky kdykoli vystoupit, kdybych chtěl, ale skutečný záměr byl přinést něco nového dovnitř. Chtěl jsem, aby v našem soundu hráli stejně velkou roli Earth, Wind and Fire jako ELP. Také jsme plánovali zůstat u mého hlasu, což není každého šálek. Takže našimi vzory v tom, jak zacházíme s vokály, se stali Peter Hammill, Andy Latimer, Lee Jackson. Pokud jde o texty, smíchali jsme Joni Mitchell s Peterem Hammillem a Rogerem Watersem a též s anarcho punk kapelami jako Chumbawamba nebo Crass. Chtěli jsme, aby naše hudba vyprávěla příběhy, měla své postavy, a v průběhu deseti alb jsme zpívali o více než čtyřiceti různých tématech. Některá jsou vážná, jiná humorná - chtěli jsme, aby to byla taky zábava. Myslím, že při vzniku skupiny měli svůj význam taky Douglas Adams, Eddie Izzard, Alan Bennett a Monty Python.

Super kapela, super album. Že to zní klišovitě, zní a co, tady je to holá pravda, fakt kterej musí uznat i zahlušenec v první chvíli, kdy si nasadi sluchátka, zmáčkne play a změť jazz rocku v tu ránu otřásá jeho hlavou. Vzácná uvolněnost, jev, který vás napadne od samýho počátku alba. Fantastická, rytmicky fukční a instrumentálně dokonalá spojnice Czorsz/Reingold (věčná škoda že už jeden z nich nepatří k sousedním Flower Kings). Do toho fouká nabuzený saxofon graffisty Davida Jacksona, líbivý Stoltovský melodie i zpěv a za nejenom tyhle nitky tahá principál Andy Tillison. Někteří lidé píšou, že se jim nepozdává jeho hlasová orientace, nemám s ní pražádný problém, přinejmenším plní odlišný prvek a jasně vyčnívá z řady. Celou deskou, v jednom tahu vás dráždí artově klenuté pasáže, silná progresivní bouře i malebné atmosférické vsuvky, vše v dokonalé symbióze a přednesu, s arzenálem mistrů všeumělů. Á propos: skladba The Canterbury Sequenceto je zhudebnělá poezie dokonalosti, myslím, že v jazz rocku není příliš konkurenčně schopných protivníků, přijde mi jako hymna celého Cantenbury.

Většina jejich děl snese ty nejpřísnější měřítka kvality a s velkým přehledem obstojí, svou pozici hravě ubrání, takže plnej kotel a klidně něco navrch. A to mám ještě radši jeho následovníka.
reagovat

horyna @ 07.09.2016 06:47:15
Geniální muzika, co deska to brilantní práce, první tři jsou základ, ale i na dalších to kapele skvěle spolu šlape(i když sestava se neustále obměňuje). Tohle je jazz rocková modla.

EasyRocker @ 07.09.2016 08:56:16
První tři desky Tangent byly pro mě až zjevením a patří skutečně do první ligy progu. Pak už jsem tam viděl ale sestup v kvalitě.

horyna @ 23.10.2016 11:21:15
Po dlohé době jsem si připomenul tuhle bezva jazzalou superpartu.

bullb @ 12.08.2019 05:35:51
Asi tomu musím dať viacej času. Prvotina ma nenadchla. Ale posledné dve veci od Tangent sú skvostné.

bullb @ 27.08.2019 07:35:58
Mno... jazz to nie je... :-)
Snáď druhá časť The Canterbury Sequence sa tak tvári. Toto zoskupenie hraje fantasticky, takže im nerobí problém zmastiť čokoľvek. Už si to vychutnávam z originálu. Možno sa dostanem aj na chválospev. Zatiaľ tam počujem miesta, ktoré znejú "ťažkopádne". Určite (a to opakujem už niekoľkýkrát) platí u mňa: posledné dve veci od Tangent sú nadpozemské.

Muzika, která zemřela osamocená. Název docela vystihuje hudbu samotnou. Tangent se nesnaží o nějaké ultraprogresivní pojetí a dá se u nich vysledovat hodně inspirací starými kapelami (nejen "přiznané Cantenbury, ale třeba i ELP) O to je ta hudba uvolněnější, a uvolněnost je někdy vlastnost, která modernímu artrocku trochu chybí. Naprosto unikátní hra Czorsze s Reingoldem (The Flower Kings) spojená s snivým saxofonem starocha Jacksona z Van Der Graafů. O jazzové hudební plochy tady není nouze. O to víc překvapí, když na vás třeba hned v druhé skladbě vybafne trojhlasný refrén, který si budete zpívat ještě po cestě tramvají.
Radost z muziky, abychom nesklouzli k nadhodnocování dávám 5/5.
reagovat

Naprostá pecka v art/prog žánru!!!! Občas si říkám, jestli už není těch "flowerkingovských" bokovek až příliš, ale po poslechu THE TANGENT volám "ještě vííííc". Neuvěřitelné album neuvěřitelných muzikantů, kteří hrají neuvěřitelně s přehledem. TOHLE je zhudebněný orgasmus - ne-li něco ještě lepšího!! Bohovské bicí, nápadité dechy...ale: má cenu o tomhle psát??? Nemůžu se už dočkat dvojky, která má BRZY vyjít. THE TANGÉÉÉÉNT...!!!!!
reagovat

Ufff...! projekt TANGENT je jednoznačne to najlepšie CD z roku 2003 v mojej súkromnej zbierke! A nielen v mojej - toto CD vyhralo väčšinu výročných ankiet renomovaných internetových stránok, venovaných art&prog rocku...
Bodaj by nie...
TANGENT je v podstate sólový produkt šéfa britskej (vynikajúcej!) kapely Parallel Or 90 Degrees - Andy Tillisona (spev, klávesy), za aktívnej pomoci jeho dvoch spoluhráčov z PO90D (Sam Baine-syntezátory, piano a Guy Manning - gitary, vokál), hviezdnej trojice z The Flower Kings (Roine Stolt -gitara, vokál, Jonas Reingold - basa, Zoltan Czorsz - bicie) a na saxofóne a flaute tu hrá legenda z VDGG David Jackson!
Niet divu: Kto z Vás aspoň trochu pozná PO90D, vie, že hlavným inšpiračným zdrojom v tvorbe Andy Tillisona bol, je a asi bude Peter Hammill a jeho bývalá kapela Van der Graaf Generator...
TANGENT na ploche 45 minút servírujú skvelú reminiscenciu na "Canterbury" scénu zo 70.rokov, premiešanú z typicky jazzovým podfarbením geniálnej rytmiky tandemu Reingold/Czorsz.
Celé CD je určené pre skutočných, náročných prog rockových labužníkov a onedlho sa dočká svojho druhého bračeka s názvom "The World That We Drive Throug"...
Resumé: Toto CD proste MUSÍTE nielen počuť, ale vlastniť!!!
reagovat

Mohyla @ 26.08.2012 14:17:01
Tri recenzie, samé superlatívy, tri 5 hviezdičkové hodnotenia, vzácna zhoda, čo už, len sa pripojiť k recenzentom!