Galactic Cowboys / At the End of the Day (1998)

V mých očích jsou galaktici kapelou pro fajnšmekry, v našich končinách ne příliš známí a pro mnohé těžko zařaditelní, recenzenti- škatulkovači s nimi měli vždy problém a přitom se stačí nad podobné blbosti povznést a místo zařazování pouze poslouchat, časem se tak pevně dostanou pod kůži, že už nejdou smáznout a chuť na ně, se dostavuje v podobné frekvenci, jako je chuť na šťavnatě propečený flák dobrého masa. Jejich hudba je pro metalisty příliš melodická, pro rockery občas pěkně tvrdá. Co nám z toho tedy vyleze, že ideálně ji bude přijímat progresivně myslící osazenstvo, kterému nevadí občasné přitlačení na pilu a které se velmi rádo vyžívá v bohatých aranžmá, silných melodiích, podepřených čitelnou písňovou strukturou a vždy jasně dodanou nápaditostí a schopností jednotlivé písně od sebe odlišit. Ve vokálních harmoniích je cítit velká inspirace Beatles, stejně jako u spřátelených krajanů Kings' X, které si kapela občas bere za vzor, ale to co je u Taborovců melodicky rockové, tady vyznívá úderněji a metalověji. Sám jsem je objevil až hodně po konci jejich kariéry, nejpíš když jsem hledal něco podobného jako právě King's X, narazil jsem na zmínku o galaktických kovbojích. První dvě metalové desky mě příliš neuchvacují, ani drsná sice melodičtější Machine Fish, ale 4-6 album, to už je panečku jiný šálek kávy.

A s čím vším tedy máme na desce dočinění? Je to podobné jako se skleněnou mozaikou, široké spektrum, hodně barev a taky hodně chutí. Ne každému sedne deska komplet, kdo hledá zábavu a nenudící zajímavé kompozice, bohatě bude odměněn.
Slyšet můžeme drsný a rázný začátek Nothing To Say, až dojemné melodie vyplouvající na povrch při dvojce Ants, doják hraný na španělky, který po chvíli nasadí do zběsilejšího rytmu s velkým instrumentálním přehledem, to je Just Like Me. Čistá a nefalšovaná hudební radost je cítit z Bright Horizons- kde španělky lítaj na cucky. Pak tu máme pěkně utahanou Mr. Magnet, grungem vonící parádičku s dokonalou Farkasovou hrou Ranch On Mars Pt. 2, něco pro dobrou náladu- How Does It Feel?, kousek Iommiho v Young Man's Dream, rockovou baladičku Shine, nebo decentně plynoucí, vzdušnou Through odzpívanou Alanem Dossem.

Komponovat pánové dokáží s lehkostí, nadhledem a tolerancí, jako ryba ve vodě se pohybují ve značném rockovém prostoru a z několika hudebních směrů si ukrajují svůj kousek, který přetváří do poutavé hudební polohy made in G. C. Přesto, tohle není žádný crossover alá Waltari, tak velké stylotvorné kotrmelce chlapci neprodukují.
Další velké plus kapely je, že tu zpívají i hlavní vokální linky prakticky všichni hráči a každý je něčím specifický a tak můžeme téměř současně slyšet kontrasty drsného rockového vokálu (především v podání Bena Hugginse), v sousedství krásně citem narvaných beatlesovských melodických linek (pocházejících z hrdla Monty Colvina), ty vyznívají obzvlášť příjemně.

Budu samozřejmě rád, když někdo z osazenstva Progboardu dá najevo znalost, či přidá svůj názor na tuto zajímavou kapelu.4,5*

» ostatní recenze alba Galactic Cowboys - At the End of the Day
» popis a diskografie skupiny Galactic Cowboys