Yes / Fly From Here (2011)

Ke všeobecně přijímanému názoru, že Yes bez Johna už do studia chodit neměli se připojím a ráda i já. Bylo to velké zklamání, slyšet na jeho místě někoho jinýho a ještě větší zklamání ve mě zavládlo po prvním přetrpěném poslechu cd do konce. V tomto případě mě ale jaksi nic nepopohánělo k tomu nad ním zlomit hůl a opakovaně jsem desce dávala šance.
Důležítou roli, krom skladatelského telentu hraje místní sestava. Alan a Chris špatně nezahrají, to vím léta, navíc Chris opět zdatně vypomáhá s vokály. Zbývají teda tři hlavní "motory" (této) desky. O Stevovi bych napsala, že matný výkon rozhodně nepodává, když srovnám jeho zdejší vystupování s účinkování v novodobé Asii, je to dokonce nadstandard, přesto určitá unavenost je zřetelná, ve srovnání s kytarovými Heroes a souputníky, třeba (o chlup mladším) A. Leifesonem, nebo D. Gilmourem, vedle nich jeho kreativita posuzována měřítkem roku 2011, už výrazně bledne a ztrácí.
Pak je tu Downese, do Yes se absolutně nehodí, přesto několik světlých míst naleznu i v jeho produkci, sláva to ale žádná není, několik pasáží jako by z Asie vypadlo, často tlačí výsledný sound do průměru a zbytečné rozpatlanosti.
Nakonec Benoit, na kterýho jsem si musela dlouho zvykat, dnes mi přijde dokonalej, k Yes se hodí a navíc spívá po svým, oduševněle s velkým citem, prostě božsky.
A Roger Dean rozhodně nezklamal, jeho často podobný malby sklouzává k setrvačnosti, tentokrát se ale vytáhl a umě tak podporuje divákovu fantazii.

Procházet track po tracku se mi moc nechce, ale když desku při psaní znava poslouchám, zjišťuju, že to vůbec není žádná hrůza a hodně motivů se mi opravdu líbí. Úvodní ústřední moto se povedlo a zní na poměry "starších"Yes zajímavě a snad i progresivně, ale jesti si dobře pamatuju, někdo psal že se jedná o materiál částečně psaný okolo roku 1980 a to pak lecos vysvětluje. V kouzelné We Can Fly se poprvé představí David a příjemný pocit, který z jeho hlasu mám se bude dostavovat ještě často. Sad Night At The Airfield je naprosto geniální, snad nejlepší zástupce na albu, spojující ingredience hudby Yes do cituplné souhry. Madman At The Screens a Bumpy Ride brnknou na propracovanou strunu, občas zakolísají, ale pořád se poslouchají dobře. Závěrečná reprisa zbilancuje dobrý zážitek z této suity.
A jak dopadly volně stojící skladby? Tady už to je o poznání těžší. Asiu slyším jak z The Man You Always Wanted Me To Be, tak z druhé části, jinak jedinečné (začátek jak u Mystery) Life On A Film Set, stěžejní a magické ambice, se po půli úplně vypaří. Písničkový Yes v Hour Of Need mě dohromady nějak nepasuje, chápu že pro jistou část populace, nebo jinak naladěnou situaci může působit jako příjemná písnička. Howův pokus o The Clap písní Solitaire vyznívá do ztracena, naštěstí závěr se nese v síle a duchu hudby Yes. Into The Storm se povedla, je postavena na nosné melodii, tempových kotrmelcích, zajímavých motivech s Benoitovou vokální degustací.

Měli to zabalit po Magnificition,ale tuhle desku jim ráda odpouštím, pak následující hrůzu nemůžu skousnout ani náhodou.

» ostatní recenze alba Yes - Fly From Here
» popis a diskografie skupiny Yes