Return To Forever / Where Have I Known You Before (1974)

Nejsem zarytým pátračem v jazzrockových a fusionových směrech, ani náhodou bych se neoznačil za odborníka, ale v posledních pár letech jsem sbírku s nadšením obohatil o některá zásadní alba žánru. Je mezi nimi i tohle vrcholné dílo Return to Forever. Jmény doslova nabitá čtveřice slibuje skutečnou hudbu bez hranic...

Vulcan Worlds - elektrické piano Corey prorůstá s fantastickou, živelnou Clarkeovou baskytarou, to byl vedle Pastoriuse a spol. skutečný mistr svého řemesla, řádící jak skutečný vulkán hlavně v závěru. No a máme tu ještě tehdy mladíka Ala DiMeolu, který svými chirurgicky přesnými tónovými sekanicemi působí již dojmem profesora. Za paličkami tu nebývale řádí Lenny White. Neuvěřitelný energetický potenciál na skoro osmiminutové ploše, dokonalé tvarové propojení. Where Have I Loved You Before je drobnou Coreovou jemnou mezihrou od klapek koncertního křídla.... harmonická a křehká krása. Shadow of Lo se rozbíhá a nejlepším fusionovém duchu, DiMeolovy snivé tóny odplouvají do stratosféry za hranice vnímání, je tu uměřený Clark, v závěru funkující, a samozřejmě široké spektrum Coreových klapek a syntezátorů. Tohle mě svou dokonale božskou náladou vždycky pomyslně spláchne, přestože se jedná o uměřený kousek. Where Have I Danced With You Before - divé Coreovy klavírní tance a reje, které určitě potěší i příznivce Keitha Emersona... Beyond the Seventh Galaxy nabývá bytelného jazzrockového tvaru dramatického, teatrálního odstínu, s krásně potemnělými melodiemi, sázenými opět božským Alem DiMeolou. Rytmická dělostřelba dua White/Clarke je tu zvláště vydařená a se silou očistce. Earth Juice začíná opět Whiteovým klapotem, postupně se přidává Clarke a fantaskně kouzlící Chick Corea. Tenhle krásný, potemnělý, žhavý tanec všech barev a tónů na prostém rytmickém nápadu patří k mým favoritům. Čtyři minuty hudební i duševní dokonalosti. Where Have I Known You Before? je další přehlídkou křehkých Coreových klavírních tónů. Nebeská, až astrální duševní očista. A přichází závěrečný monument Song to the Pharoah Kings, skoro čtvrthodinová učebnice fusion pro pokročilé a vyšší. Coreovy dosud neslyšené varhany jsou další čistokrevnou poctou stylu a kreslí hudební obrazce jako temné štětce. Pak přichází syrový rytmický výběh dvojice Clarke a White a jsme přímo v nitru ohnivého karnevalu nepředvídatelných zlomů a nálad. Do jejich souboje vstupuje i DiMeola, ale zde zůstává spíše v pozadí hřmění svých zcela ze řetězu utržených kolegů. Clarke tu nepochybně podal jeden ze svých nejlepších výkonů, jeho nástroj zní celou dobu jako vskutku pekelná dělostřelba. Závěrečná melodie, na kterou se postupně spirálovitě "navěšují" další nástroje, umožňovala i naživo improvizace bez hranic. Mistrovský závěr, jinak jsem to ale v podání těchto pánů nečekal.

Krásná, mistrně provedená fusion ve vrcholném období žánru v polovině 70. let, která inspirovala i nemálo našich interpretů (Jazz Q, Energit, raný Blue Effect...). Vliv na přední hudebníky, Jeffem Beckem počínaje a Santanou konče, ani není třeba zmiňovat... Protože se nepovažuju za skalního, dávám magickou čtyřku. Kdo ale podobná zákoutí vyhledáváte, vrhněte se do RTF po hlavě.

» ostatní recenze alba Return To Forever - Where Have I Known You Before
» popis a diskografie skupiny Return To Forever