Return To Forever - Where Have I Known You Before (1974)

27.09.2017 steve | #

Return to Forever jsou moje krevní skupina. Po včerejším vyslechnutí tohoto cd jsem byl úplně nadšenej. Sedlo přesně do mé melancholické nálady a dostalo mě na pokraj blaha. Nenásilné melodie a přechody, nádherný instrumentální přednes všech profesionálů bez jakéhokoliv náznaku sebeupozorňování. Pro mě je tady hráčem číslo jedna Corea, jeho rejstříky jsou úžasné. A rytmika, škoda mluvit.

Strašlivácky se mi líbí krátké debussyovské spojovačky Where Have I Loved You Before, Where Have I Danced With You Before a Where Have I Known You Before?. To je baštička. Už dávno jsem Returny zařadil mezi svoje oblíbence a stále se k nim rád vracím. Moje hodnocení je jednoznačné 5 hvězdiček a to nejen u tohoto alba.
reagovat

bullb @ 27.09.2017 11:36:15
Momentálne študujem tzv. neprog zoskupenia, ale pravdu povediac, maestro Corea je "forever". Pritom sú to už desiatky rokov, čo som RTF počul prvýkrát.
steve: sme na jednej lodi ...

steve @ 27.09.2017 12:12:49
bullb tahle hudba je nesmrtelná a přináší posluchači velmi pohodové stavy. O jaké studium - tzv. neprog zoskupenia - se v tvém případě jedná? Mám tento styl taky v oblibě, třeba se navzájem inspirujem.

Brano @ 27.09.2017 15:15:59
Výborný album!CD mám v zbierke dlhé roky,od Polydoru,ešte made in West-Germany :-)...a spolu s Hymn Of The Seventh Galaxy a ešte s Romantic Warrior je to to najlepšie od Return To Forever.

oř @ 28.11.2017 13:34:47
Mám doma taky Polydorskou edici a hraje výborně. Následovník No Mystery na tuhle desku nemá, je totiž kouzelná. Corea válí a Stanley - škoda slov.

stargazer @ 23.06.2020 19:51:05
Kdysi jsem ty Coreovy piáno vyhrávky na tomto albu nemusel. Ale časem mě zaujaly a dnes na albu musí být, už jen proto, že klidní tuhle nadupanou desku. Trochu mě irituje zvuk této nahrávky. Příjde mi příliš položený ve středech a středovýškách. Taky Clarkeho basa je až moc zaklinčovaná do Lennyho bicích. A co se týče Di Meolovy kytary, kolikrát zní podobně jak Coreovy klávesy. Jinak albu se nedá po muzikantské stránce nic vytknout. Je to hudba bohů. Dal bych pět, ale zvuk nahrávky to skrouhnul na 4,5.

Pro mě je vrchol skupiny RtF album Musicmagic.

EasyRocker @ 24.06.2020 09:53:29
Pro mě naprosto parádní a asi moje nej- od RTF, i když nejsem zarytý fúzař, ale tenhle lehkonohý a ještě latinem střihnutý model mi chutná moc. A taky u mě trochu nostalgie - bylo to od Coreovců první.

15.11.2016 EasyRocker | #

Nejsem zarytým pátračem v jazzrockových a fusionových směrech, ani náhodou bych se neoznačil za odborníka, ale v posledních pár letech jsem sbírku s nadšením obohatil o některá zásadní alba žánru. Je mezi nimi i tohle vrcholné dílo Return to Forever. Jmény doslova nabitá čtveřice slibuje skutečnou hudbu bez hranic...

Vulcan Worlds - elektrické piano Corey prorůstá s fantastickou, živelnou Clarkeovou baskytarou, to byl vedle Pastoriuse a spol. skutečný mistr svého řemesla, řádící jak skutečný vulkán hlavně v závěru. No a máme tu ještě tehdy mladíka Ala DiMeolu, který svými chirurgicky přesnými tónovými sekanicemi působí již dojmem profesora. Za paličkami tu nebývale řádí Lenny White. Neuvěřitelný energetický potenciál na skoro osmiminutové ploše, dokonalé tvarové propojení. Where Have I Loved You Before je drobnou Coreovou jemnou mezihrou od klapek koncertního křídla.... harmonická a křehká krása. Shadow of Lo se rozbíhá a nejlepším fusionovém duchu, DiMeolovy snivé tóny odplouvají do stratosféry za hranice vnímání, je tu uměřený Clark, v závěru funkující, a samozřejmě široké spektrum Coreových klapek a syntezátorů. Tohle mě svou dokonale božskou náladou vždycky pomyslně spláchne, přestože se jedná o uměřený kousek. Where Have I Danced With You Before - divé Coreovy klavírní tance a reje, které určitě potěší i příznivce Keitha Emersona... Beyond the Seventh Galaxy nabývá bytelného jazzrockového tvaru dramatického, teatrálního odstínu, s krásně potemnělými melodiemi, sázenými opět božským Alem DiMeolou. Rytmická dělostřelba dua White/Clarke je tu zvláště vydařená a se silou očistce. Earth Juice začíná opět Whiteovým klapotem, postupně se přidává Clarke a fantaskně kouzlící Chick Corea. Tenhle krásný, potemnělý, žhavý tanec všech barev a tónů na prostém rytmickém nápadu patří k mým favoritům. Čtyři minuty hudební i duševní dokonalosti. Where Have I Known You Before? je další přehlídkou křehkých Coreových klavírních tónů. Nebeská, až astrální duševní očista. A přichází závěrečný monument Song to the Pharoah Kings, skoro čtvrthodinová učebnice fusion pro pokročilé a vyšší. Coreovy dosud neslyšené varhany jsou další čistokrevnou poctou stylu a kreslí hudební obrazce jako temné štětce. Pak přichází syrový rytmický výběh dvojice Clarke a White a jsme přímo v nitru ohnivého karnevalu nepředvídatelných zlomů a nálad. Do jejich souboje vstupuje i DiMeola, ale zde zůstává spíše v pozadí hřmění svých zcela ze řetězu utržených kolegů. Clarke tu nepochybně podal jeden ze svých nejlepších výkonů, jeho nástroj zní celou dobu jako vskutku pekelná dělostřelba. Závěrečná melodie, na kterou se postupně spirálovitě "navěšují" další nástroje, umožňovala i naživo improvizace bez hranic. Mistrovský závěr, jinak jsem to ale v podání těchto pánů nečekal.

Krásná, mistrně provedená fusion ve vrcholném období žánru v polovině 70. let, která inspirovala i nemálo našich interpretů (Jazz Q, Energit, raný Blue Effect...). Vliv na přední hudebníky, Jeffem Beckem počínaje a Santanou konče, ani není třeba zmiňovat... Protože se nepovažuju za skalního, dávám magickou čtyřku. Kdo ale podobná zákoutí vyhledáváte, vrhněte se do RTF po hlavě.
reagovat

bullb @ 15.11.2016 09:40:22
Teším sa, že aj rockeri počúvajú jazzrock. Neviem, či len ja, ale výraz "fusion" mi tu nepasuje...
Fajn čítanie. Snáď len drobnosť: Emerson a Corea vyšli z úplne rozdielnych základov. Odporúčam prvé albumy RTF. Tam je Corea jasný jazzman, a teda viac počúva spoluhráčov...
Tým neodsudzujem Keitha (nech mu je nebo ľahké), klasik art rocku forever...

vmagistr @ 15.11.2016 10:05:27
Return to Forever baštím hlavně v jejich "latinsko-americkém" období, případně pak s Connorsem, ale i první tři alba s diMeolou (Musikmagic zatím neznám) jsou hodně dobrá. Na velmi dobré úrovni jsou i Clarkovy sólové věci (zvlášť eponymní deska z roku 1974, která vznikala nejspíš skoro souběžně s Where Have I Known You Before).

Jen drobná poznámka k té inspiraci Blue Effectu - mám pocit, že v polovině 70. let už byli Hladík a spol z jazzrockového "opojení" venku a orientovali se spíše na kontinentální progresivní rock (se vzory například v Itálii).

EasyRocker @ 15.11.2016 10:18:27
Díky za komentáře, určitě se ještě tvorbou RTF prokoušu. Blue Effect, to je dokonce moje chybka, nevím jak jsem se k nim dostal, ale měl tam být Pražský výběr... BE už byli v té době samo jinde, viz i jejich famózní BE & Radim Hladík...

EasyRocker @ 21.11.2016 07:07:54
bullb: a jaké je tady nějaké rozhraničení fusion/JR? V tomhle směru nejsem kován :-) Ty dva termíny tak nějak člověku splývají, nebo se překrývají? Fusion je asi širší pojem, protože fúze může být čehokoli... Díky:)

bullb @ 21.11.2016 08:24:55
Starého psa novým "slovám" nenaučíš. Nemám rád škatuľkovanie, vtedy v sedemdesiatych rokoch sa naozaj používal termín jazzrock.
Return to Forever spadali do tejto kategórie. Ale kľudne sa to dnes môže nazývať fusion :-)

Petr_70 @ 21.11.2016 08:44:09
vmagistr:
A to "latinsko-americké" období je rámováno kterými alby?
Omlouvám se za možná nadbytečný dotaz, ale v diskografii RTF se příliš neorientuji.. :)

vmagistr @ 21.11.2016 11:06:43
Petr: V pohodě :) Myslel jsem tím první dvě desky (Return to Forever a Light as Feather), kde zpívá brazilka Flora Purim a na bicí hraje její manžel Airto Moreira. Obě desky se mi zdají velmi lehké a vzdušné - tedy alespoň v protikladu s hřmotným a propracovaným jazzrockem na dalších albech RTF.

EasyRocker @ 21.11.2016 11:18:41
Ano, Flora má krásný a živelný zpěv, znám jí z desek Santany :-)

bullb @ 21.11.2016 11:20:17
Petr_70. Presne tak. Výborne to charakterizoval vmagistr.
Inak, niečo málo je o tom aj v recenziách na tieto albumy. Airto Moreira má tam vyslovene jazzové bicie a čo stvára Flora Purim ...
Paráda.
Inak: typické latino je My Spanish Heart, ktoré nemôžem počúvať (dokonca dvojalbum).

Petr_70 @ 21.11.2016 11:39:04
vmagistr, EasyRocker, bullb:

Myslel jsem si, že se jedná o první dvě až tři alba RTF :))

Děkuji vám za odpovědi a upřesnění..

EasyRocker @ 21.11.2016 11:45:22
Petr_70: první alba RTF taky neznám, mám ve sbírce jen tohle... ale že u nich Flora působila je mi odsud známo :-) Ale znám ji, hostovala na deskách mistra Santany (Welcome aj.)...

14.10.2016 bullb | #

Predmet: Return To Forever.
Lekcia číslo 4: Where Have I Known You Before.
Zmeny: Výmena na poste gitaristu. Pre široké masy známejší Al Di Meola.

Jednoznačná kontinuita s predchádzajúcou Hymn Of The Seventh Galaxy hlavne, jej titulnou skladbou a na recenzovanej platni je pre zmenu skladba Beyond The Seventh Galaxy. Hudobný motív je identický. Sú len dve možnosti, prečo „Galaxiu“ opäť použil: Nedostatok invencie, alebo ukázať poslucháčovi ako to znie s iným gitaristom. Pre mňa skoro nijaký rozdiel. Príjemnou zmenou sú kratučké skladbičky hrané len klavírom Where Have I Loved You Before, Where Have I Danced With You Before. Lyrická nádhera, ukážka Coreovho majstrovstva. V ďalších skladbách používa majster Corea na tejto platni synthesizer, čo prináša o niečo bohatší zvuk oproti minulosti.

Kvarteto hraje s vysokou virtuozitou. White a Clarke sú „rockovo“ odviazaní. Di Meola zatiaľ skromne sekunduje Coreovi. Napriek všetkým nesporným kvalitám sa mi platňa ako celok javí menej progresívna oproti predchádzajúcej. Je trochu akademická. Má však svoje miesto, veď v čase vydania jazzrock bol v najlepších rokoch.

reagovat

luk63 @ 14.10.2016 10:20:44
Pro mě nejlepší deska RTF bez jediné slabiny, ty akustické vložky mezi tvrdými jazzrockovými jízdami mi vždycky připadaly naprosto in. Jenom podotknu, že Alovi zde bylo teprve 20 let a pro široké masy to tehdy byl ještě naprosto neznámý kytarista.

PaloM @ 14.10.2016 11:36:17
Bola to prvá LP, ktorú som od RTF počul a vyšla tuším v Supraphone. Mám rád všetky ich albumy.

26.06.2011 Petr Gratias | #

Return To Forever je další z významných kapel americké fusion music, které zásadně ovlivnily hudbu tohoto žánru a vedle Milese Davise, Lifetime, Mahavishnu Orchestra, Weather Report a Eleventh House patří mezi umělecky a muzikantsky elitní společnost progresivní hudby sedmdesátých let…
V polovině sedmdesátých let jsem byl na vojně a tak ke mně některé informace týkající se progresivní hudby doléhaly se značným zpožděním a ani nebyla příležitost se danou hudbou nějak hlouběji zabývat. Na podzim r. 1976 (to už jsem odhodil odporné zelené sukno) soudruh Supraphon vydal album s modrým obalem na kterém byl velký nápis CHICK COREA. Nic víc. Upozorněn, že tohle jméno znamená opravdovou muzikantskou kvalitu a virtuozní hru na synthesizery, jsem si tohle elpíčko koupil. Uvnitř vložený sleevenote (tuším Petra Dorůžky) mě dokonale seznámil s tímhle hudebníkem, jeho kapelou a dalšími důležitými spojitostmi. Když se pak elpíčko rozběhlo na talíři gramofonu, tak jsem hned po prvních dvou taktech byl pohlcen tím, co na mě promlouvalo…

VULCAN WORLDS – perlivé tóny elektrického piana Fender-Rhodes, výtečně dusající bicí nástroje a svižná baskytara…. Hlavní poznávací znaky úvodní skladby a do toho klávesové vrstvení synthesizerů Yamaha, vytvářejících kaleidoskopickou barevnost a proměnlivost. Corea střídá barvy kláves a fascinuje mě i Clarkova funková baskytara, která sviští neobvyklými tempy v nádherné shodě s baterií Whiteových bicích nástrojů. Mladý DiMeola seká přesné akordy, které prošlapuje ohýbaným tónem wah wah pedálu. Pak ovšem i on dostane prostor pro vystavění rychlého a technicky přesného sólového řádění. Rychle sázené tóny a přitom ohýbané během výměny tónových obratů. Rytmika jede v perfektních proporcích a také Clarke si chce zabasovat na svůj nástroj a tak zvolí jedinečnou exhibici pro picollo bass. Ano, máte pocit, že vás neviditelná síla vtáhla do světa vulkánů a náhlé erupce si s vámi pohrávají jako s míčkem… V závěrečných fázích dochází ke zklidnění, ale pak se kapela opět rozběhne do finále až ke konečnému přeznívání kytary a kláves….

WHERE HAVE I LOVED YOU BEFORE – druhá skladba je uvolněnějšího jazzového typu. Corea usedá za klaviaturu koncertního křídla a famózní technikou hry a bezpečnou orientací v harmoniích nám naservíruje téměř meditativní téma, které přechází do další skladby…

THE SHADOW OF LO – Corea jenom přesedne k elektrickému pianu a další téma rozehrává v jeho perlivě bublajících a přeznívajících tónech. Důstojně šlapající baskytara a bicí nástroje ctí formu a nijak agresivně neprořezávají chéma. DiMeolova elektrická kytara hraje rovněž umírněněji a zvolna protahuje tóny a zásadními akcenty kytarových doprovodů tvoří protipól Coreovu synthesizeru, který má vysoký kvílivý tón. Po několika taktech však máte pocit, jakoby do virtuálního úlu vletěl roj agresivních včel a celý nástrojový instrumentář Return To Forever se rozbíhá vpřed. Je úžasné vnímat, jak jednotlivé nástroje na sebe navazují a vytvářejí kompaktní celek, ale navíc vnímáte jejich osobité odlišnosti. Náhle změna struktury. Výtečný funkový vstup. Bicí dusají s přesně vystavěnými basovými figurami, které prokrvují klávesy a zkreslený tón elektrické kytary. Výtečný jazzrockový riff, který vám zahnízdí v mysli. Opakuje se s železnou pravidelností, ale otvírá prostor pro improvizaci kytary a baskytary až k závěrečné gradaci se zvukovým kouzlením v závěru. Famózní po všech stránkách!

WHERE HAVE I DANCED WITH YOU BEFORE – výtečné klavírní téma interpretované Coreou se stejně technicky a výrazově jedinečnou hrou jako od Chopina. Coreovo klasické vzdělání a jeho paralelní zájem o articifiální hudbu a o progresivní elektrický jazz zde slaví skutečný triumf. Skladba byla navíc ovlivněna i lyrickou poetzií černošského básníka Neville Pottera, který s Return To Forever spolupracoval už na předešlých albech, kdy byla členkou skupiny ještě vynikající zpěvačka Flora Purimová a kapela se zabývala odlišnou variantou jazzu posunuté více k latinskoamerické hudbě….

BEYOND THE SEVENTH GALAXY – elektrické piano otvírá dalí skladbu a z pozadí se řítí vichřice v podobě bicích nástrojů a to už jsou ve hře i elektrická kytara a baskytara. Lenny White hraje technicky nedostižně dokonale a Clarke a DiMeola v něm cítí velkou rytmickou oporu, na kterou mohou cíleně i improvizovaně navazovat. Polyrytmické struktury jsou nakažlivé a Corea svými klávesami dokáže hrát ve virtuozních unisonech s neobyčejnou suverenitou podání. Opravdová vesmírná bouře – téma nejen pro science-fiction, ale pro živé hraní opravdových mistrů. Další vynikající příspěvek na albu!

EARTH JUICE – údernost bicích nástrojů a zemité basy přivolávají skladby ve stylu funku, která šlape s neuvěřitelnou přesností a důrazností. Opravdu, jako by už podle názvu z lůna země prýštila virtuální šťáva….. Whiteovy bicí nástroje rozšiřují v barevném spektru i percussion, stejně jako zde zaznívají dlouhé tóny varhan. Clarke a Corea zde vytvářejí zajímavou zdvojenou vrstvu kláves, kterým sekundují mrštné kytarové obrazce DiMeoly. Výtečný příklad k jamovaní a hledání nových emocionálních vyjádření v nekonečných barevných eskapádách…

WHERE HAVE I KNOWN YOU BEFORE – další jazzové zádumčivé téma na koncertní křídlo. Melancholické nálady a jakési sebezpytování a nenaplněná touha po milované bytosti… křišťálové tóny klavíru mají neuvěřitelnou lehkost a interpretační svěžest. Mohl by takhle zahrát geniální klavírní interpret Beethovenovy hudby Friedrich Gulda, anebo famózní Kei Akagi? To nedovedu posoudit…. Tohle je totiž Chick Corea!

SONG TO THE PHAROAH KINGS – poslední skladba začíná meditací varhan Yamaha a synthesizeru Yamaha, kláves, které si navzájem nezavazejí, ba naopak se doplňují a přinášejí impresionistickou barevnost…. My ale tušíme, že tohle je jenom úvod k pořádně exponované skladbě, kde se Return To Forever ukáží v tom nejlepším světle. Corea za asistence Clarka stále ještě kouzlí na klávesy a pak zásadním breakem vstupuje do hry White a kapela už jede na plný plyn. Úžasná Coreova práce rukou. Technicky svižné výměny tónů i správně nastavené synthesizery vytvářejí dokonalý stavební plán. Myslím, že pro řadu jejich napodobitelů byla muzikantská emocionalita a suverénní podání noční můrou, jak se vyrovnat s podobným pojetím hudby. Rozvinutá jednotka percussion velmi zdařile prokresluje rytmickou plochu, kam vstupuje i Clarke se svými rychlými basovými modulacemi. (Pozoroval jsem ho jednou na koncertě: má úžasnou výhodu, štíhlé a dlouhé prsty, které navíc výtečně koordinuje…. To se mu to hraje!) Takhle v této době dokázalo hrát opravdu jenom pár lidí. Třebaže se bavíme o fusion music, přesto zde stále cítíme rockový opar. Proto také řada náročnějších rockových fanoušků určité typy jazzrocku přijala za sobě vlastní, protože zde objevovala kvalitu, kterou jim ani úderný hard rock nemohl nabídnout…. Skladba vrcholí v jedinečných dimenzích.

Skutečné setkání hudebních osobností. Corea, Clarke, DiMeola a White. Tato jména už nezapomenete. DiMeola stál v této době na prahu své závratně oslnivé kariéry kytarového virtuoza…. Album Where Have I Known You Before je excelentní a proto pět hvězdiček je zcela legitimních!



reagovat

17.12.2009 harun | #

Tak tento album, to je už iná káva. To už je iná kasta ako staré dobré rockové kapely. Samozrejme to sa nedá porovnávať, je to iný štýl. Fusion ako vyšité. No bez starého dobrého rocku, by nebolo fusion. Je to prvé album od kapely na ktorom účinkuje Al di Meola. Vtedy mal iba 19 rokov a podal virtuózny výkon. V skladbách Vulcan Worlds, Shadows of Lo a Song to the Pharoah King sa na gitare presóluje do iných galaxií. Lenny White na bicích to rozbalí najmä v prvej a poslednej skladbe. Clarková bassa v prvej skladbe je asi taká, že Jack Bruceove bassgitarové umenie pôsobí oproti tomu o dve tredy nižšie. Ale to už je iný štýl. Corea na tomto skvelom albume mení moog s fender pianom a s klasickým klavírom. Album je bomba, človek sa až čuduje že sa hudbou dajú vyjadriť také veci.
reagovat

16.06.2007 Zdeněk | #

Pánové Corea,DiMeola,Clarke a White - to jsou ve fusion a později i jazzové muzice opravdové pojmy.
Tahle deska vznikla v době,když jazzmani začali objevovat rock a je to tady pořádně slyšet. Skvěle šlapající rytmika, snad nejlepší ve fusion té doby a nad tím Coreovy klávesy v dialogu s DiMeolovou kytarou jsou pospojovány Chickovými klavírními skladbičkami, které použil na pozdějších již jazzových deskách (třeba skvělých duetech s Gary Burtonem). Deska vyšla kdysi u nás v GK na vinylu snad dokonce pod původním názvem Where Have I Known You Before. Jedna ze skladeb se jmenuje Earth Juice/Šťáva země - možná výstižnější název, tahle muzika ani po letech šťávu neztratila. Pro posluchače fusion lahůdka. Proto *****!
reagovat