Dream Theater / Metropolis Pt. 2: Scenes from a Memory (1999)

Recenzi na tohle DÍLO, které u mě po léta představovalo v progmetalu jakýsi strop dokonalosti, jsem si záměrně dlouho schovával na lepší (či horší?) časy, a myslím, že předvánoční doba je na jeho opětovný, už asi tisící poslech, ideální. Mám k tomuto mimořádnému výtvoru osobní vztah, skutečně mnoho jsem s ním prožil doma i na cestách. Dokonce jsem si dlouho, ohromen jeho kvalitou, tak nějak odmítal koupit další desky DT, což se prolomilo až za pár let.

Už důkladně promyšlené intro Regression s odpočítáváním a sugestivním hlasem a akustickou kytarou, oznamujícím postupnou proměnu stavu mysli do klidové polohy a spatření Victorie - značí, že tu půjde o něco mimořádně, pedantsky, detailně promyšleného. Motiv lásky a vraždy upomíná další žánrové klasiky - Marillion, Genesis, The Who, Pink Floyd, Queensryche aj. Instrumentálka Overture 1928 - z dramaticky temných oblak spustí Petrucciho parádní klouzavý riff, doprovázený strhujícími sóly, přidává se i mistr Rudess a v pozadí nelze neslyšet Portnoyovo víření a narušování rytmu svým hromobitím. Orchestrální názvuk se přelije do notoricky známé sekanice Strange Deja-Vu a hned od počátku máme co do činění s plným, fantastickým zpěvem LaBrieho, oznamujícím poprvé vraždu Victorie - Nicholasova alter ega z minulého života. Petrucci rozehrává své riffové koberce. Je tu ale krásná melodická linka, jakýsi trademark téhle formace, a Rudess tomu dává temný klavírní podtón, Portnoy zase hotové kobercové bombardování. Pak přijde krásná působivá balada Through My Words, jen mimořádný výkon LaBrieho osudového hlasu a chladivého Rudessova piana. Nicholas zjistí, že ho duch Victorie vlastně straší, dokud nezjistí pravdu. Razantní metalový riff odpálí bez varování těžkou řežbu Fatal Tragedy, kde přes temnou auru lehce prosvítá LaBrieho sametový hlas a občasné melodické závany. Jinak je to těžce odbíjející kladivo s totálně ze řetězu utrženým Rudessem a Petruccim... zdá se, že pachatelem vraždy byl zhrzený, žárlivý milenec Julian, bratr Edwarda, stíhaný různými problémy, ale Nicholas zjistí, že se mu to nezdá a vypátrání pravdy se stává i jeho životním osudem. Tvrdou realitu odráží i drsná hudba - Beyond This Life začíná skutečně apokalypticky, všechno nás bičuje a drtí, teprve atmosférické LaBrieho vsuvky nám dávají aspoň trochu naděje, objevuje se jasná a krásná klenutá melodie a velebné akustiky v jinak rozbouřeném temném oceánu. Pokud by se vás někdo zeptal, co je typický hudební výtažek DT, ukažte prstem třeba na tuhle jedenáctiminutovou suitu, dokonale využívajícím až po seattlovsku protiklad klidných a drsných poloh s výrazně instrumentálním závěrem. Through Her Eyes je naopak překrásnou Petrucciho baladou, evokujícím až fenomén U2 - Nicholas se z pohledu do očí oběti poučuje i o vlastním životě. Nesmírně působivá, mrazivá záležitost s krásným zpěvem Jamese s doprovodem Theresy Thomason, a jdu vždy do kolen. Druhou část uvozuje už proslaveným orientálně laděným úvodem s drtícím, skoro death metalovým riffem hromobití Home. Úvod třináctiminutového kolosu, nejdelšího na albu, je jen pro otrlé a není divu - dozvídáme se o Julianových neřestech a jeho rozchodu s Victorií i o tom, že láska byla silnější než výčitky ze zrady bratra. Jamesův hlas tlačí na pilu a jede až nadoraz a donáší jako vždy melodie, pod ním je tu vidět drtivá spolupráce Myung / Portnoy. Dramatický nádech stupňují zakomponované samply s mluvenými hlasy, postindustriální chaos tu vrcholí. Zase nabitý závěr s velkým počtem Rudessových a Petrucciho sól a navracející se úvodní orientální motivy. The Dance of Eternity je instrumentálkou na šestiminutové ploše, po drsném úvodu a řádění dvojice Portnoy + Rudess přichází lehce najazzlý melodický podkres s divokým pianem - tady dostal Jordan na klapkách vůbec velký prostor, v podstatě předváděčka jeho nástrojového parku. Přelije se do klavírní, krásně baladicky laděné One Last Time - Nicholas dochází k závěru, že po výčitkách je pachatelem vraždy obou Julian, pánové se obloukem vrací k pilířové melodii alba z úvodu, jen lehce proměněné. Vtíravý Jamesův hlas přináší nádheru nádher The Spirit Carries On - Julian se domnívá, že záhada je vyřešeno a končí terapii, i přes námitky, které přicházejí z Victoriiny paměti. Nádherné vyznání víry v přenesení duše po smrti se sílícím hlasem, které Petrucci uzavírá jedním z melodicky nejskvělejších sól všech dob... Vyvrcholení pak překvapivě přichází s dvanácti minutami Finally Free, teatrální hlas a konec hypnoterapie, Jordan přináší s Jamesem na chvíli ještě baladické uklidnění, přidává se i Petrucciho akustika. Ale ejhle - ukazuje se, že pachatelem vraždy obou je Edward, který neustál, že se Victoria s Julianem chtěli smířit, před tím, než jí zabije, ji řekne, aby otevřela oči, stejně jako terapeut Nicholasovi. Objevuje se tíživé téma z One Last Time s Petruccim, kreslícím krásné sólové melodie. Zlomem s Nicholasovým prozřením přichází akustika a skladba končí s těžkém, teatrálním duchu, pomalu ustupujíce do pozadí. To, co za bicí soupravou předvádí mr. Portnoy, se asi taky neslyší dnes a denně. Temná strana Síly a apokalypsa
v jedné podobě. Prásknutí dveří, kroky, hodiny, hlasy z rozhlasu... závěr vpravdě ve ´watersovském´ duchu.

Na moje pocity či nálady bezprostředně po dohrátí tohoto opusu se záměrně nesoustředím, nelze to popsat. Prošel jsem vlastní očistnou terapií. Snad použiju dnes už legendární větu Aragornovu ze závěru Návratu krále - přátelé, vy se neklaňte!! Šest z pěti.

» ostatní recenze alba Dream Theater - Metropolis Pt. 2: Scenes from a Memory
» popis a diskografie skupiny Dream Theater