Oldfield, Mike / Tubular Bells (1973)

Tuhle desku jsem si šíleně přál, a když se mi povedlo z protekce dostat devizák (mladší asi nebudou vědět, co to bylo, ale to není meritem věci) a vyjet v r. 76 do Anglie, přivezl jsem mj. i vytoužené Tubular Bells. Hodně jsem je pak asi tak 2-3 roky poslouchal, a pak zas nějak pomalu přestal a nevracel se. Raději jsem měl souhru více lidí v kapele, než nějakého osamoceného zvukového kouzelníka. A tak jak se probírám kapelami svého mládí na Progboardu (díky Vám všem za tu činnost), narazil jsem na Stanleyho recenzi (viz tu z XI/2007 zde), a říkám si, ten hoch může mít pravdu. Často skutečně byly tyhle one-man bandy trochu exhibice postrádající jakousi vnitřní podstatu (viz např. pozdější tvorba Vangelise). A tak už jsem byl nakloněn mu dát aspoň částečně za pravdu (proč přece bych ty TB přestal poslouchat, že ano? Své Ten Years After či Stones a spousty dalších musím mít nejméně 2x do roka).
A pak jsem si našel TB v té čisté kvalitě ze Spotify (CD kupodivu nevlastním, byť jsem obvykle CD k šumným vinylům později dokoupil), skutečně prvně asi po 35 letech, a nestačím se divit. Totálně mě to znovu strhlo, plul jsem na té vlastně velmi prosté Oldfieldově vlně mladistvé fantazie, kochal se každým tónem, zvukem, úplná nirvána. Impresionistické obrazy, sny. Takže Stanley, sorry, nesouhlas. Tam je srdce, tam je prožitek, spodní proudy, nápaditost na 1 desku neskonalá. Již v době vzniku jsem věděl, že tohle byla svým způsobem jedna z nejpřevratnějších desek, jaké jsem kdy znal – jakoby spadla z nebe. I svým způsobem zásadnější umělci pro vývoj populární hudby (nebo jak to nazveme), vždy z něčeho vycházeli, a nějak se k tomu svému originálnímu přínosu dostali postupně (i Beatles musel přecházet Berry, Perkins aj.), i Floydi vyšli z těch psychedelicky ujetých Barrettových přetavení v podstatě primitivních písniček britského pop-rocku, i Hendrix se postupně vyhrával na klasických blues. Ale TB, to byla kometa, která tady vyšla, zazářila, bouchla všemi emocemi, vše koncentrováno na jedné desce. Žel, jak bouchla, tak taky zvadla (omlouvám se, neznám v podstatě další Oldfieldovu diskografii – jen než jsem napsal tohle, vyposlechl jsem ještě TB II a TB 2003, tak tomu odpovídá můj pouze omezený soud). TB II vnímám pouze jako pozdní záblesky exploze z r. 1973 (postrádají především tu spontánní radost původní desky), verze 2003 je pro mě spíše nepříjemným pokroucením původní krásy, než posun k jakési dokonalosti. Ale to je jedno. Koneckonců tucty dalších velikánů jen zazářily relativně krátkou dobu a odešly (např. Renaissance I, a taky Janis, Jimi H., Jim Morrison – ti, žel, navěky). A jen ještě poznámku k níže diskutovaným „technickým nedokonalostem“ prvních TB. Zcela na ně kašlu, naopak dodávají na autenticitě (není asi nutné připomínat, že Dylan ani Cohen neuměli moc zpívat, ani hrát na kytaru, že jediný Beatle či Floyd nebyl virtuos, a přesto vytvářeli neskutečné věci).
TB souhrnem: zcela nevšední, zcela originální, a podtrženo nádherné dílo.

» ostatní recenze alba Oldfield, Mike - Tubular Bells
» popis a diskografie skupiny Oldfield, Mike