Ten Years After / Watt (1970)

Mé nejhranější album v posledních 45 letech. Začalo to mejdánky tak ve druháku na gymplu, ploužáček Think About the Times, potemnělá místnost bytu nebo chalupy.... Pravda (jak jinak u člověkových nej... desek), Watt byla má první kazeta s TYA. Za objev TYA vděčím spolužákovi Kubovi, resp. jeho tátovi, který to měl (jakož i komplet Beatles, Joplinu, Hendrixe, Floydy ... děkuju celoživotně).

Stačí mi první riff (ta-dadada-tá-da-dada-ta-dadada-tá) otvíráku I'm Coming On a mám nirvánu. Krása rockového riffu na úvod (ve většině skladeb zde), který se pak rozvíjí nejrozmanitějšími směry - tu do rockové (otvírák, I Say Yeah) či rock'n'bluesové, tu do najazzlé improvizace (Gonna Run), to vše dávno před vypuknutím jazz-rockové módy. Ozve se i názvuk radostného liverpoolského soundu (She Lies In the Morning). Ta posledně zmíněná skladba je geniální - od písňového tématu k čistě rockové improvizaci, která pak s pozvolnou změnou tempa přejde do jazzrockové. A pak se zase vrací ozvěna rockového tématu. Ta pozvolnost změny tempa je vůbec typická pro tohle album - další příklad pomalu se rozjíždějící skladby je My Baby Left Me. Obrovský pokrok kapely za 3 roky od prvního klasicky rock'n'bluesového alba. Watt jakoby ohlašoval, co naplno přinesou v muzice naplno až další léta.

Album má dost specifickou atmosféru (myslím i mezi jinými alby TYA). Alvin nebyl velký zpěvák, lehce přiškrcený, dutý hlas, ale přesto tady tak důvěryhodný, mám rád jeho barvu - je v něm trochu frustrace, trochu rock'n'bluesové drsnosti, ale i něha, citlivost. Jeho kytara na vrcholu melodické invence, bez extrémně složitých či dlouhých sól (byť je uměl, jak známo, skvěle), je to často spíš citovka, než nějaká exhibice. Podpořeno skvělým muzikanstvím zbytku kapely - je na nich vidět, že prošli jazzem, kde se musí zkrátka trochu umět (ukazujou to už na 1. LP TYA, zvlášť na Lyonsově baskytaře je to znát). Poslední klasický rokáč, Sweet Little Sixteen, měl asi desku ještě víc oživit, byl použit záznam z festivalu na Isle of Wight. Mám za to, že tahle klasika byla nahraná ještě lépe jinými kapelami, a taky samotní TYA to uměli mnohem lépe.

Kapelu jsem v Praze viděl celkem 4x. Prvně ještě s Alvinem, tuším v r. 1991, v holešovické Sportovní hale - ten koncert se mi líbil vlastně nejméně. Za to další, v klubech, byly neskutečné (Joe Gooch byl skvělá náhrada za Alvina), obrovská energie a radost z hraní (to jsem postrádal na tom prvním koncertu). Po jednom koncertě jsem si nechal podepsat nové CD (Now z r. 2004) a říkám Lyonsovi (ten de facto vedl kapelu v té době), že je mi divný, že nikdy nehrajou na koncertě nic z Wattu. On říká, dyť hrajem, dyť jsme dali Good Morning Little Schoolgirl, a já jen protočil bulvy - oni neznali vlastní diskografii (ta skladba byla pochopitelně na Sssh o rok dříve)! Pak další koncert, a zase nic (myšleno z repertoáru z Wattu, jinak samozřejmě výborný). Ale... pak jsem se přece jen dočkal! 7.10.13 sedím na balkóně Lucerna baru, asi 10 m od jeviště, nachystaný se zakoupeným kelímkáčem na stole, pokuřuju, a vtom chlapíci vyběhnou a bez jakýchkoli dlouhých keců vypálí to svý ta-dadada-tá-da-dada-ta-dadada-tá, a já byl v sedmým nebi, nejštastnější člověk na světě. Nádherný koncert, od začátku do konce. Jen ta dojezdná toho koncertu byla trochu posmutnělá - povídám si u piva s Rickem, bubeníkem, bráchou Alvina, o jeho nedávné smrti ve Španělsku (jestli si to dobře pamatuju, umřel na plicní embolii po celkem banálním zákroku kvůli arytmii).

A poslední dovětek k repertoáru z alba Watt živém vydání: na hamburském koncertu (Recorded Live z r. 1973 s Alvinem) nebylo nic, ani na záznamu z. 1970 z Fillmore East (vyd.2001), nic na Roadworks s Goochem (2005), ale I'm Coming On a také I Say Yeah se objevuje na posledním živém 2CD, nahraném ve Švýcarsku v listopadu 2014, žel, již bez Gooche (místo něj s Bonfantim) a bez Lyonse (vydáno 2015), dosti pomršené verze.

» ostatní recenze alba Ten Years After - Watt
» popis a diskografie skupiny Ten Years After