McCartney, Paul / Pipes of peace (1983)

Alba Sira Paul McCartneyho rád z hlediska vyrovnanosti tvorby porovnávám s filmy Woodyho Allena – oba mají svá mistrovská díla (London Town či Annie Hall), úchvatné experimenty (McCartney II nebo Zelig) a i když jejich produkce zažila svá dna či vrcholy, vždy jsou jakousi zárukou kvality. I ta nejhorší nahrávka od McCartneyho či ten nejhorší film od Allena, je stále snesitelný umělecký zážitek – lidově řečeno, na každém Paulově albu si najdu aspoň dvě až tři skladby, které jsou prostě dobré.

Fanoušek by měl umět hodnotit kriticky všechno, a proto jsem si k recenzi vybral dle mého názoru jedno z nejslabších (a možná i to nejslabší) album, které kdy McCartney nahrál. Jedná se o album Pipes of Peace z roku 1983 – Paul měl za sebou svou první dvě sólové desky po rozpadu kapely Wings a oboje dopadla (byť se obsahem značně liší) velice dobře. Druhé zmíněné album Tug of War (vydané v ČSSR v licenci Supraphonem) byl takový Paulův návrat k melodickému zvuku Beatles; vždyť ho produkoval sám George Martin a vypomohl zvukový technik Geoff Emerick z dob revolučních beatlesáckých desek Revolver a Sgt. Pepper. Tug of War bylo původně koncipované jako dvojalbum, nicméně komerční i osobní důvody vedly k rozdělení desek na dvě. Navazující Pipes of Peace je tedy víceméně poskládána z písní z tohoto nahrávání z let 1980 až 1981. Zatímco měla Tug of War příjemný rockový zvuk (pochopitelně obohacený o nějaké ty tehdejší syntezátory), Pipes of Peace je deska více popová a elektronická, což není sice vždy na škodu (byť tady negativa silně převažují).

Úvodní a titulní Pipes of Peace začíná různými válečnými ruchy a postupně se propracuje do sice mírně naivní, ale jinak velice pěkné vánoční skladbě se silným protiválečným vyznění a dobře propracovaným aranžmá (klavír a především rytmické bubny). Textem by se dala přirovnat k Lennonově Imagine, jenže tam kde u Lennon převažuje idealismus, McCartney použije spíše naivismus. K písní byl natočen povedený videoklip, který připomíná tzv. vánoční mír během první světové války (na který i píseň odkazuje). Po povedeném začátku přichází asi největší hit alba – Say Say Say nahraná i napsaná společně s Michaelem Jackson – na úvod řeknu, že byť Jacksona ani jeho starší tvorbu neodsuzuji (a musím přiznat, že některé jeho skladby jsou skutečně povedené), rozhodně nejsem jeho fanoušek. Nicméně píseň přes značnou „popovost“ a podbízivost není zas až tak špatná – chytlavý rytmus i melodie píseň vytahují nahoru. Bohužel umělecká hodnota je nevalná; jako hudební pozadí k běhu ale poslouží výborně (vyzkoušeno za Vás!). Následující The Other Me je první skladba z alba, kterou mohu popsat jako špatnou. Otravná melodie, hloupý text (verš „I acted like a dustbin lid“ – „choval jsem se jako víko od popelnice“ je právem považovaný za příklad toho nejhorší co autor Yesterday kdy napsal). Ovšem rocková Keep Under Cover je naprostý obrat o 180 stupňů – nosná rytmická linka, skvělá kytara, nadupané smyčce a především procítěný zpěv (napomáhá skvělý refrén jinak spíše úsměvného textu) dělá z této písně nejlepší skladbu na albu a mého osobního favorita na jednu z nejpodceňovanějších McCartneyho sólové tvorby.

Bohužel, touto skladbou končí jakákoliv snaha o kvalitní tvorbu a další písně by se dali souhrnně popsat jako bezduchá slátanina – ze So Bad se mi i přes Ringovu účast dělá fyzicky nevolno, Jackosonova The Man je příkladem toho co znamená „špatná spolupráce“, dvojskladba Sweetest Little Show/Average Person začíná sice slibně, ale skladba je nakonec stejně unylá jako zbytek alba. Instrumentální Hey Hey je zcela zbytečná a to doslova – na této skladbě totiž není zajímavé vůbec nic. Tug of Peace je sice zajímavý experiment, který připomene doby McCartney II, bohužel kvalitativně je o několik řádů níže. Závěrečná Through Our Love je v kontextu alba spíše lepší písní, na baladu od Paula McCartneyho je ale zoufale slabá.

Obal alba se mi vždy z nějakého důvodu velice líbil – snad i proto jsem albu dával mnoho šancí, ale nikdy si mě na rozdíl od ostatních McCartneyho alb nezískalo, což mě mrzí o to víc, jelikož jeho diskografii mám ze všech členů Beatles nejraději. Nejde o to, že by album bylo popové či přehnaně elektronické - McCartney v osmdesátých letech několikrát dokázal, že umí nahrát dobrá elektronická alba jako Press To Play či již zmíněné McCartney II. Bohužel, snad pracovní vytížení nebo nedostatek inspirace způsobili, že Pipes of Peace zní hrozně odbytě – melodie jsou slabé, instrumentace je povětšinou příšerná (až vyloženě nepříjemná pro uši) a ani o textech se nedá říci nic lichotivého. Těžiště McCartneyho tvorby je jinde. Pár světlých momentů se přeci jen najde a tak za titulní píseň, snad i trochu za veselou Say Say Say a především za skvělou Keep Under Cover dám desce Pipes of Peace alespoň dvě hvězdičky.

» ostatní recenze alba McCartney, Paul - Pipes of peace
» popis a diskografie skupiny McCartney, Paul