McCartney, Paul - Pipes of peace (1983)

Alba Sira Paul McCartneyho rád z hlediska vyrovnanosti tvorby porovnávám s filmy Woodyho Allena – oba mají svá mistrovská díla (London Town či Annie Hall), úchvatné experimenty (McCartney II nebo Zelig) a i když jejich produkce zažila svá dna či vrcholy, vždy jsou jakousi zárukou kvality. I ta nejhorší nahrávka od McCartneyho či ten nejhorší film od Allena, je stále snesitelný umělecký zážitek – lidově řečeno, na každém Paulově albu si najdu aspoň dvě až tři skladby, které jsou prostě dobré.

Fanoušek by měl umět hodnotit kriticky všechno, a proto jsem si k recenzi vybral dle mého názoru jedno z nejslabších (a možná i to nejslabší) album, které kdy McCartney nahrál. Jedná se o album Pipes of Peace z roku 1983 – Paul měl za sebou svou první dvě sólové desky po rozpadu kapely Wings a oboje dopadla (byť se obsahem značně liší) velice dobře. Druhé zmíněné album Tug of War (vydané v ČSSR v licenci Supraphonem) byl takový Paulův návrat k melodickému zvuku Beatles; vždyť ho produkoval sám George Martin a vypomohl zvukový technik Geoff Emerick z dob revolučních beatlesáckých desek Revolver a Sgt. Pepper. Tug of War bylo původně koncipované jako dvojalbum, nicméně komerční i osobní důvody vedly k rozdělení desek na dvě. Navazující Pipes of Peace je tedy víceméně poskládána z písní z tohoto nahrávání z let 1980 až 1981. Zatímco měla Tug of War příjemný rockový zvuk (pochopitelně obohacený o nějaké ty tehdejší syntezátory), Pipes of Peace je deska více popová a elektronická, což není sice vždy na škodu (byť tady negativa silně převažují).

Úvodní a titulní Pipes of Peace začíná různými válečnými ruchy a postupně se propracuje do sice mírně naivní, ale jinak velice pěkné vánoční skladbě se silným protiválečným vyznění a dobře propracovaným aranžmá (klavír a především rytmické bubny). Textem by se dala přirovnat k Lennonově Imagine, jenže tam kde u Lennon převažuje idealismus, McCartney použije spíše naivismus. K písní byl natočen povedený videoklip, který připomíná tzv. vánoční mír během první světové války (na který i píseň odkazuje). Po povedeném začátku přichází asi největší hit alba – Say Say Say nahraná i napsaná společně s Michaelem Jackson – na úvod řeknu, že byť Jacksona ani jeho starší tvorbu neodsuzuji (a musím přiznat, že některé jeho skladby jsou skutečně povedené), rozhodně nejsem jeho fanoušek. Nicméně píseň přes značnou „popovost“ a podbízivost není zas až tak špatná – chytlavý rytmus i melodie píseň vytahují nahoru. Bohužel umělecká hodnota je nevalná; jako hudební pozadí k běhu ale poslouží výborně (vyzkoušeno za Vás!). Následující The Other Me je první skladba z alba, kterou mohu popsat jako špatnou. Otravná melodie, hloupý text (verš „I acted like a dustbin lid“ – „choval jsem se jako víko od popelnice“ je právem považovaný za příklad toho nejhorší co autor Yesterday kdy napsal). Ovšem rocková Keep Under Cover je naprostý obrat o 180 stupňů – nosná rytmická linka, skvělá kytara, nadupané smyčce a především procítěný zpěv (napomáhá skvělý refrén jinak spíše úsměvného textu) dělá z této písně nejlepší skladbu na albu a mého osobního favorita na jednu z nejpodceňovanějších McCartneyho sólové tvorby.

Bohužel, touto skladbou končí jakákoliv snaha o kvalitní tvorbu a další písně by se dali souhrnně popsat jako bezduchá slátanina – ze So Bad se mi i přes Ringovu účast dělá fyzicky nevolno, Jackosonova The Man je příkladem toho co znamená „špatná spolupráce“, dvojskladba Sweetest Little Show/Average Person začíná sice slibně, ale skladba je nakonec stejně unylá jako zbytek alba. Instrumentální Hey Hey je zcela zbytečná a to doslova – na této skladbě totiž není zajímavé vůbec nic. Tug of Peace je sice zajímavý experiment, který připomene doby McCartney II, bohužel kvalitativně je o několik řádů níže. Závěrečná Through Our Love je v kontextu alba spíše lepší písní, na baladu od Paula McCartneyho je ale zoufale slabá.

Obal alba se mi vždy z nějakého důvodu velice líbil – snad i proto jsem albu dával mnoho šancí, ale nikdy si mě na rozdíl od ostatních McCartneyho alb nezískalo, což mě mrzí o to víc, jelikož jeho diskografii mám ze všech členů Beatles nejraději. Nejde o to, že by album bylo popové či přehnaně elektronické - McCartney v osmdesátých letech několikrát dokázal, že umí nahrát dobrá elektronická alba jako Press To Play či již zmíněné McCartney II. Bohužel, snad pracovní vytížení nebo nedostatek inspirace způsobili, že Pipes of Peace zní hrozně odbytě – melodie jsou slabé, instrumentace je povětšinou příšerná (až vyloženě nepříjemná pro uši) a ani o textech se nedá říci nic lichotivého. Těžiště McCartneyho tvorby je jinde. Pár světlých momentů se přeci jen najde a tak za titulní píseň, snad i trochu za veselou Say Say Say a především za skvělou Keep Under Cover dám desce Pipes of Peace alespoň dvě hvězdičky.
reagovat

Ryback @ 15.02.2017 23:23:15
Tohle je opravdu slabší album, slyšel jsem ho naposledy někdy v roce 1995… Ale přesto si vybavuju dva skvělé kousky – úvodní Pipes of peace a skladbu Average person, kterou si dokonce doteď občas samovolně přehraju v jukeboxu mé hlavy :-).

Paul McCartney a jeho osmdesátá léta....
Paulova alba let sedmdesátých ať už podepsaná jeho jménem, nebo i skupinou Wings rád poslouchám dodnes. Je na nich spousta krásných melodických skladeb a vyprecizoval v nich svůj rukopis. Také si s odstupem času mohu dovolit tvrdit, že ducha Beatles si ponechal ve své tvorbě nejčitelněji právě on. Suverénní melodik plný nápadu a energetického napětí a člověk, který vždycky prosadil svoje ego....
Když se objevilo album McCartney II. trochu mě zarazilo pojetí jeho hudby, ale říkal jsem si, že zatoužil natočit skutečné sólové album a dopadly na něho dobové trendy.
Když se potom objevilo album Tug Of War začaly se mně místy zmocňovat rozpaky. Tak asi polovina alba měla jeho hudební strukturu, ale do komplexní tvorby se začaly promítat alespoň pro mne varovné signály. O to netrpělivěji jsem čekal na další album
a to bylo pro mne trpkým zklamáním.
Michael Jackson to byla společnost, kterou jsem u Paula určitě neočekával. Bohužel na statních albech se objevovalo stále více popově orientovaných skladeb a to mě odrazovalo. Když jsem si občas u sběračů desek poslechl nějakou další novinku, bohužel jsem seznal, že se na plánované koncepci nic nemění.
Možná jako Santana - na koncertech hrála Paulova doprovodná kapela výtečně a její základy stály na výtečně zahraném a bezchybně nazpívaném materiálu, ale kvality Wings sedmdesátých let se to podle mého soudu nepřibližovalo. Ve studiu se ale nedělo pro mě nic podmanivého. Vždycky jeden dva nosné melodické songy a zbytek měl stále výrazný popový nátěr. Měl jsem s tím problém mezi ortodoxními rockery, když jsem Paula "hájil", ale oni ho už hodili do kategorie lidí jako Collins, Adams, Petty, Springsteen, kde bylo všechno orinetováno na hitparády, prachy, popularitu a boj o nového trendového posluchače. Všichni zkrátili vlasy a vypadali seriózně a neformálně a to rockery hodně provokovalo - zůstal tam ještěš nějaký bigbít?
Paula jsem na koncertech sledoval dál a ty měly vysokou úroveň, ale alba byla pro mě zklamáním.
Po řadě let se mi zalíbilo album Flaming Pie - to se opravdu povedlo....

reagovat

PaloM @ 28.08.2011 20:37:55
Je to tak s Majstrom ako píšeš. Po London Town ma zaujal až Flaming Pie.

Petr Gratias @ 29.08.2011 09:20:01
Ahoj PaloM....
jsem rád, že to tak necítím sám. Čekal jsem vichřici protiargumentů, že jsem nic nepochopil....
Přiznám se, že se mi to nepsalo moc lehce, protože Beatles, ale i ex-Beatles jsou moje srdeční záležitost, ale nechci si lhát do vlastní kapsy a tak jsem se o tyto pocity chtěl rozdělit....
Vynikající příklad suverenity koncertní produkce Wings je záznam Rockshow - krásné balady, ale i drsný a úderný rock s výtečn ým Jimmy McCullochem na sólovou kytaru. Podle mého subjektivního vidění nejtalentovanějšéí hráč na kytaru, kterého Paul kolem sebe po rozpadu Beatles měl....

PaloM @ 29.08.2011 10:26:47
Jasné Petr, cítim to rovnako, no nemám toľko informácii ako ty. Platne Tug Of War a Pipes Of Peace sú obyčajný pop s krátkym životom. Zo zvedavosti som si ich z požičaných LP nahral na kotúčovú pásku. Výsledok bol, že som potom prestal sledovať ďalšie nahrávky McCartneya. Neskôr mi kamarát požičal niekoľko CD, z ktorých ma zaujalo iba Flaming Pie.

Jarda P @ 29.08.2011 11:03:04
Já jsem si z Pipes of Peace nahrál jen pár skladeb jako dohrávku, spolu s prvními 2 alby a s Press To Play ho považuju za nejslabší. Na rozdíl od Pala a Petra mám však rád Tug Of War. Kdysi jsem si ho koupil v Jugoslávii na vinylu a později i na CD. A počínaje Flowers In The Dirt se mi líbí (až na pár skladeb) téměř vše, co pak vydal (Flaming Pie, Driving Rain, Chaos and Creation, Memory Almost Full). Živáky ale jsou skvělé všechny, i když mi se nejvíce líbí ten, co běžel kdysi u nás pod názvem Get Back. S novou kapelou se pak snažil přitvrdit a zvuk se trochu vzdálil tomu z Wings. Ale jako skladatel je dodnes skvělý.

OHNOTHIMAGEN @ 29.08.2011 13:20:01
Za poslech rozhodně stojí i "McCartney II" (1980) (dle mého soudu jedno z Paulových nejlepších alb - ne-li přímo nejlepší), zajímavé je i "Press to Play" (1986), neprávem opomíjené "Off the Ground" (1993) (to zastínil o čtyři roky mladší "Flaming Pie") a výtečné jsou "Driving Rain" (2001) a "Chaos and Creation in the Backyard" (2005).

Na deskách, které jsem jmenoval, je podle mě víc kvality než vaty (když to porovnám třeba s "Red Rose Speedway", "Wings at the Speed of Sound", právě zde recenzovanými "Pipes of Peace" nebo s z půlky výbornými a z půlky nanicovatými "Flowers in the Dirt").

Výborné je i rokenrolové album "Run Devil Run" (1999).

Bratříček desky Tug Of War. Stevieho Wondera zde nahradil Michael Jackson a najdeme zde hit Say Say Say. Velmi se mi líbí i ostatní písničky ze spolupráce MacCa / Jackson The Man a The Girl Is Mine ( tu najdete na Michaelově Thrilleru ). Pipes Of Peace je moc pěkná píseň a má hezké video. Souvislost s deskou Tug Of War můžeme vidět např. v tom, že se ke konci této skladby objevuje motiv z písničky Tug Of War. Tug of peace není nic jiného, než takový mix právě této skladby. Musím zmínit lehce upozaděnou píseň Keep under cover, která stojí za povšimnutí. Pipes... ne tak dobré jako Tug..., ale pořád dobré !
reagovat