Camel / Harbour of Tears (1996)

Smutek a zase jen smutek tu tiše demonstruje odhodlání a vzdor irských přistěhovalců na cestě za lepší (americkou) budoucností. V určitých momentech může nahrávka dokonce evokovat odkaz folkově spřízněných seveřanů Clannad. Camel totiž dokáží stejně obratně přetvořit myšlenku ve skutečnost a představy mnoha lidí o vznešené, velmi melodické hudbě umělecky taví svými zástupy melodií v jednom sledu do praxe. A jak už to u Camel bývá, opět se víc hraje než zpívá, přestože Latimerův vokál dokáže probudit dostatečně silné emotivní kouzlo.

V prvním plánu převládá pocit úžasu a okouzlení z objevování nových myšlenek, nedotčených míst a lidských příbytků. Samotná rajská hudební zahrada vytváří dostatečný prostor pro smyšlené obrazce činů a tragédií podobných rozměrů, které se v dobách osidlování běžně děly. A že v některých momentech album připomíná velikány Pink Floyd? No a co, je to snad urážející? Jde veskrze o mistrovský kus z dílny Andrew Latimera, který stvořil velice naléhavé a osobité dílo, jdoucí ve stopách alb Nude, Stationary Traveller a Dust and Dreams. Že je neznáte? Vaše škoda, tak alou napravovat, tyhle zameškané artrockové hodiny vám nikdo nepromine.

» ostatní recenze alba Camel - Harbour of Tears
» popis a diskografie skupiny Camel