Camel - Harbour of Tears (1996)

Smutek a zase jen smutek tu tiše demonstruje odhodlání a vzdor irských přistěhovalců na cestě za lepší (americkou) budoucností. V určitých momentech může nahrávka dokonce evokovat odkaz folkově spřízněných seveřanů Clannad. Camel totiž dokáží stejně obratně přetvořit myšlenku ve skutečnost a představy mnoha lidí o vznešené, velmi melodické hudbě umělecky taví svými zástupy melodií v jednom sledu do praxe. A jak už to u Camel bývá, opět se víc hraje než zpívá, přestože Latimerův vokál dokáže probudit dostatečně silné emotivní kouzlo.

V prvním plánu převládá pocit úžasu a okouzlení z objevování nových myšlenek, nedotčených míst a lidských příbytků. Samotná rajská hudební zahrada vytváří dostatečný prostor pro smyšlené obrazce činů a tragédií podobných rozměrů, které se v dobách osidlování běžně děly. A že v některých momentech album připomíná velikány Pink Floyd? No a co, je to snad urážející? Jde veskrze o mistrovský kus z dílny Andrew Latimera, který stvořil velice naléhavé a osobité dílo, jdoucí ve stopách alb Nude, Stationary Traveller a Dust and Dreams. Že je neznáte? Vaše škoda, tak alou napravovat, tyhle zameškané artrockové hodiny vám nikdo nepromine.
reagovat

john l @ 19.03.2017 10:53:36
Skvostná deska, plná výborné plačtivé atmosféry. Ono už to téma, které Latimer zpracoval zasluhuje obdiv. Tahle placka je ještě lepší než většina těch, které Camel vydali na začátku svojí dráhy. Má charakteristický zvuk a kouzlo, což u takové Moonmadness, nebo přeutahané Snow Goose říct nemůžu.

steve @ 19.03.2017 12:08:45
Na labuť je zapotřebí zvláštní příležitost. Pokud se nedostaví, vyzní deska skutečně nudně a nebaví, ale srovnávat staré s novým je i v případě Camel bezpředmětné.

steve @ 21.07.2017 18:20:23
Úžasný koncept i muzika. Tak, jak z ticha připlouvá, tak i mizí. Jeden z Latimerových nejvydařenějších opusů. Před očima mám záběry z druhé světové války, kdy houfy prchajících nasedali na zaoceánské parníky, za vidinou lepší budoucnosti.

EasyRocker @ 22.07.2017 04:29:48
Skláním se před Latimerovým umem a touhle kapelou. Neskutečné emoce a melancholie, tahle hudba by si žádala nějaký filmový doprovod...

Podařilo se mi zakoupit kupodivu velmi levně tři alba této skupiny - Mirage, Moonmadness a Harbour Of Tears. Skutečně nevím, kterému bych dal přednost. Poslouchám je od minulé týdne téměř denně a nemůžu se té parády nabažit, jak prvně jmenovaných , tak tohoto skvostu. Dál není co dodat, jenom nasadit sluchátka a poslouchat-nádhera.
reagovat

PaloM @ 22.02.2011 22:04:09
b.wolf - gratulujem ti k trom vynikajúcim albumom s výbornou muzikou. Som prekvapený, že i ja som pred rokom priložil pár riadkov na konto Prístavu sĺz. Ďakujem za pripomenutie, ktoré bieriem ako impulz na oprášenie albumu z archívu.

Obsahová stránka koncepčného albumu už tu bola uvedená v iných príspevkoch. Podľa Wikipédie sa Latimer vyjadril, že posledný kúsok Írska, ktorý videla rodina jeho starej mamy (babičky), bol prístav Cóbh. Hlboké vody boľavo rozdelili tisíce rodín, keď ich synovia a dcéry odišli v ústrety lepšiemu životu v Amerike. Preto album pomenoval "Prístav sĺz".
To sú fakty, ktoré som si prečítal dodatočne po vypočutí hudby a neako ma tie príbehy už neovplyvňujú. Je to príliš vzdialené, dnes až kruto paradoxné - útek do kolísky terajšej svetovej krízy...
Pre mňa je tento album neskutočne krásny, nádherné írske melódie, občas trochu patetické orchestrácie.
Spočiatku mi gitarové sóla pripomenuli Oldfieldov Voyager, album vyšiel asi náhodne tiež v r.1996. Nepoznám Camel, myslím však, že hudobne je toto mimo artrockových starých titulov. Mne to oživilo spomienky nielen na Oldfieldovo CD, ktorým zložil poctu írskemu folklóru. Mám veľmi príjemné dojmy z objavovania Clannad, Chieftains a rôznych "keltských" vplyvov na rockové kapely.
S týmto CD určite nezakotvím v uslzenom prístave, prinieslo mi pokoj a kľud v duši, súčasne spomienky na hudbu, ktorá ma najviac vábila zhruba pred 12 rokmi a našiel som zámienku znova vytiahnúť tie disky (a Enya "Watermark"). Nakoľko mi nie je jasné, či Andy to celé komplet vymyslel alebo niečo prevzal z folklóru, z neznalosti dávam "len" 4 hviezdy.
reagovat

Perfektní koncepční album o vystěhování Irů, to je Harbour of tears od Camel. Hned při úvodních tónech Irish air mě přechází mráz po zádech, perfektní úvod. Další písničky nemá cenu nějak sáhodlouze popisovat, to chce slyšet. Lamitier se obravdu vytáhl, jeho kytara a zpěv opravdu trochu připomíná D. Gilmoura. A poslední dva songy Coming of age a The hour candle, no to se jen tak neslyší, tomu říkám finále, jak hrom. Harbour of tears je perfektní ve všech směrech.
reagovat

Musím přiznat,že jednotlivé mnou slyšené Camelovské projekty patřily a stále patří do mého artrockového TOP.Jakožto milovník rozsáhlých a muzikantsky vytříbených artrockových alb,jsou Camel moje krevní skupina.Jejich tématická LP patří mezi to nejlepší,co je na světě k dispozici.Nebudu opisovat Merhautovo "vyznání" ke Camel,se kterým se v podstatě ztotožňuji.V tomto albu,kde na mě dýchne ve stejnojmenné skladbě Pink Floyd,a především hlasově hodně připomínající D.Gilmour.Většina projekce Camel je "taková smutná, citlivá, melodická,krásná.Tady a u Rajaz neváhám a je to za 5*****
reagovat

Som už relatívne starý pes:-) Počul som stovky a stovky rockových albumov. Na prstoch oboch rúk však napočítam tie, pri ktorých sa mi podlamujú kolená. Ešte menej je tých, pri ktorých mi zvyknú vyhŕknuť slzy. Je jedno, jedinné album, pri počúvaní ktorého mne, starému psovi slzia oči so železnou pravidelnosťou. Toto album pojednáva o strastiplných momentoch vysťahovalectva Írov v minulosti za oceán za lepším životom... Toto album sa volá "Prístav sĺz". Nesmierna, no nádherná melanchólia a smútok sa valia vyše 45 minút z alba, ktoré majiteľ značky Camel, gitarista, spevák a hráč na flautu Andy Latimer venoval svojim najbližším... potom už len 15 minút šumenia oceánu...
Najlepšie a krásne najsmutnejšie artrockové album 90. rokov...
...Keď som v roku 1997 videl v slovenskom Bardejove(!) na "Harbour Of Tears Tour" dosiaľ jedinný koncert tejto kapely na území bývalej federácie, videli ma rodinní príslušníci a spústa priateľov a známych s vlhkými, zaslzenými očami...
Ani trochu som sa za to nehanbil a kto ma pozná, myslím, že ma úplne chápal...
reagovat

NORIK @ 16.06.2007 00:00:00
Díky za recenzi. Ta hudba mi sedí přesně jako hrnec na ... Velmi hezké album, mám rád tyto melancholické a monumentální počiny. Harbour of Tears mi zní nadčasově, které mohlo být natočeno letos, loni nebo před deseti, nebo klidně před dvaceti lety. Running from Paradise je skvělá skladba s několika pomyslnými vrcholy, ze které by se nemuseli stydět ani IQ "titulní Attic ...", ani Alan Parson či Mike Oldfield. Kytara v Coming of Age zní perfektně a efektně (stejně jako celé album). Závěrečná skladba "The Hour Candle" 23 min je velmi povedený opus, 8 minut hudby :). Slyšet to album naživo po předchozím nastudování, tak u toho zjihne každý starý pes :)