Deep Purple / Infinite (2017)

Na Infinite jsem se těšil. Když pominu prostý fakt, že legenda stále hraje, ještě je tu spousta dalších závanů nostalgie. Nejenom hudební, ale i zážitkové, sahající až k samotným začátkům mých poslechových zkušeností. DEEP PURPLE tvořili hudební dějiny jako málokdo a svoji tvář neztratili ani po bezmála padesáti letech. Jakkoli se proměňovali, pořád zachovávali svoje typické atributy. Představují jistotu, a ta jistota je umocněna nadějí na určitou porci tvůrčího překvapení. Což je odlišuje od většiny současné produkce, kde se naděje rovná nule.

Nesnáším srovnávání s ikonickými alby (kdo chce dělat to samé, jako před 40 lety?), nesnáším proklamované návraty ke kořenům. Stejně to všechno prozradí muzika sama, tak nač manipulovat posluchače nějakými slovy. Nebo je toho třeba? Nevím, na mne tohle neplatí. Co nezahraješ, to neokecáš.

Hudebně je Infinite nejzdařilejší album DEEP PURPLE od dob Purpendicular, nadto je plno invence a ducha, který jejich charakter kreslil v sedmdesátkách. Takže vlastně od Perfect Strangers, hmm. Je to nejpárplovatější deska za posledních několik dekád. Slyším zde Lorda i Blackmorea, kecá každý, kdo tvrdí, že tam nejsou. V tomhle je muzika kouzelná a dokáže lámat pouta smrti i času.

Každá skladba zní tak, jak od hardrocku první kategorie čekám. Jiskří, řeže, provokuje, pádí. Je svěží, přirozená, hudba proudí a objímá, není tam nic težkopádného, nuceného. Dává radost, a to je vzácnost. U dobré poloviny skladeb bych klidně uvěřil, že je mají napsané od dob Who Do We Think We Are, které mimochodem miluju stejně jako tři předchozí, a tři ještě předchozí, i jako tři následující...

Nepřestává mne udivovat souhra všech součástí. Kompozice tvoří organický celek, kdy jen mimoděk vnímám tu známou barvu hammond (fakt tam Lord není?), razanci kytar (fakt tam Blackmore neseděl ve studiu?), barvu a výraz hlasu (fakt je mu jednasedumdesát?), které žene kupředu dvojice dědků za basou a bicími. No teda. Infinite jsem slyšel asi tak patnáctkrát, je to nářez. Hudebně jsem dostal daleko víc, než jsem čekal, než jsem doufal, než jsem si vůbec uměl představit.

Zvuk je úplně v háji, a to křivdím hájům, neboť je úplně fuj, fuj, bléé, atakdál. Neřeším teď DR. Znám alba s DR5 a jsou poslouchatelná, znám alba s DR11 a je to utrpení. Dobytek, který seděl v nahrávacím studiu, produkci a mixu, spáchal deformovanou ohavnost. Většina amatérských lokálních kapel na Bandcamp má lepší zvuk. Je to výsměch posluchači, kterému je naservírována skvělá hudba s odporným zvukem. Chceš poslouchat? Tak trp! Nejhorší na tom, že i když si seženu verzi s dobrým DR, a tím nemám na mysli LP rip, všechny zvukové deformace tam jsou stále. Je to už od prvopočátku špatně nahrané, pak špatně mixované i produkované. I největší hlušec musí slyšet, jak na Get Me Outta Here jsou úvodní údery zachrchlaně deformované, protože všechno šlo do limitace, a vůbec celá skladba hraje jako z pomačkaného pásku na staré kazetě. Ostatní na tom nejsou lépe.

No nic, šéfkuchař ve vyhlášené restauraci připravil skvělou delikatesu. Akorát debilní číšník je přinesl na talíři, po kterém lezou masařky a červi. Vidím, že někteří okolosedící spokojeně dlabou, snad z úcty k legendám. Já bleju. Líp než za tři to nebude, škoda, škoda, škoda.

» ostatní recenze alba Deep Purple - Infinite
» popis a diskografie skupiny Deep Purple