Who, The / A Quick One (1966)

Musím říct, že alba zázračného sdružení kolem kytaristy Petea Townshenda a zpěváka Rogera Daltreye jsem si tak nějak plánovitě nechával mezi posledními, kterých se mé pomyslné pero nedotklo. Jejich status totiž mezi léty u mě nabyl až vesmírných rozměrů, a prodrali se možná snad až na čelní příčku, do elitní společnosti Santany, Led Zeppelin nebo Jimiho Hendrixe. The Who a energie, to je rovnítko.

Run Run Run je dokonalý adrenalinový útok, jedna z nejdrsnějších paleb vůbec s neskutečně se valícím tempem. Keith Moon tady okamžitě ukazuje, čím vším je obdařen.

Boris the Spider je ujetý, úchylný, rozskočený bigbít se strašidelným zpěvem a vyzněním. Jednoznačně už ukazuje cestu do budoucna. Ztělesňuje šedesátky.

Moonova věcička I Need You je melodická, jíž dodávají strašidelný nádech studené kytarové tóny a mistrné Entwistleovy klávesy.

Z pera basistova je další útok Whiskey Man, Moon to na nás valí hlava nehlava a plechové, drsné riffy mají přesně ospalou náladu, jakou přivolává název,bar a láhev.

Převzatý útok Heat Wave zase dokonale ztelesňuje název - vlna horka, Moonova kosmická nakládačka za bicími, urvaný Daltrey, všechny představitelné šedesátky na tuně steroidů.

Cobwebs and Strange uvozují proslulé lesní rohy, zapracované opět basákem Entwistlem. Poťouchlá, až cirkusová nálada, kde se celá čtverka úplně vymkla kontrole. Celé to má na svědomí mr. Moon.

I Don´t Look Away je dokonalým šedesátkovým ventilátorem - až beatlesovsky vedená melodie a hladící, jemná slupka.

See My Way je dvouminutovou přehlídkou rané whoovské melodie, ta exploduje a životodárně se rozstřikuje všude kolem. Dobový úlet, nadsázka a humor.

So Sad About Us je takový syrový adrenalinový příval, že už první sekunda mě spolehlivě vystřelí z křesla, abych s tou línou zadnicí konečně něco dělal. Na ty tři minuty neberu zajatce!

A Quick One While He´s Away je devítiminutovým završením řádné albové verze a první ambiciózní velkoskladbou, kterou The Who nakročili do světa svých budoucích konceptů. Šlo zatím o nesmělý, ale výrazný pokus. Skladba je plně šedesátková, ale schopnost prokomponovávat a pojit už tady byla suverénní.

Na bonusovce je ještě desítka remasterovaných skladeb, řada převzatá, změny měly skutečně pozitivní dopad, a tak je dlužno se na ně podívat. Je tu poťouchlá verze Batmana, se šedesátkovým odérem a syrovou riffovou jízdou, dobově dokonalou jízdu Bucket T krásně oživují dechové ornamenty, Barbara Ann má skvostné zdvojené vokály, i ona školí, zeptá-li se někdo, co jsou to 60´s.
Disguises je drsnou tříminutovkou, v každém ohledu, stojící na drtícím Moonovi. Doctor, Doctor neskutečně dravou, až sebevražednou jízdou, I´ve Been Away je očistná, akordově zvonivá skladbička na bluesovém fundamentu. In the City má dechový, skoro až estrádně rozmáchlý nádech, který možná někoho bude štvát. Happy Jack je humorná akustická skladbička se skvělou prací basy a bicích. Man With Money má akustický odpich a životodárnou rockovou mízu a na závěr verzi generační hymny z debutu - My Generation/Land od Hope and Glory, tady o fousek klidnější a komornější, osudová ale ano.

Tenhle dynamit symbolicky uzavírá první, r´n´b líznutou fázi kapely, kde šlo o agresi, byť v případě téhle kapely do jisté míry řízenou a koordinovanou. Hudba je ale neskutečný adrenalinový útok, který smetl šedesátky až potupným stylem. Přesto je jejich dokonalým produktem. To, čím jsou The Who pojmem, z nich ale udělala až tvorba následující.

» ostatní recenze alba Who, The - A Quick One
» popis a diskografie skupiny Who, The