Who, The - A Quick One (1966)

Musím říct, že alba zázračného sdružení kolem kytaristy Petea Townshenda a zpěváka Rogera Daltreye jsem si tak nějak plánovitě nechával mezi posledními, kterých se mé pomyslné pero nedotklo. Jejich status totiž mezi léty u mě nabyl až vesmírných rozměrů, a prodrali se možná snad až na čelní příčku, do elitní společnosti Santany, Led Zeppelin nebo Jimiho Hendrixe. The Who a energie, to je rovnítko.

Run Run Run je dokonalý adrenalinový útok, jedna z nejdrsnějších paleb vůbec s neskutečně se valícím tempem. Keith Moon tady okamžitě ukazuje, čím vším je obdařen.

Boris the Spider je ujetý, úchylný, rozskočený bigbít se strašidelným zpěvem a vyzněním. Jednoznačně už ukazuje cestu do budoucna. Ztělesňuje šedesátky.

Moonova věcička I Need You je melodická, jíž dodávají strašidelný nádech studené kytarové tóny a mistrné Entwistleovy klávesy.

Z pera basistova je další útok Whiskey Man, Moon to na nás valí hlava nehlava a plechové, drsné riffy mají přesně ospalou náladu, jakou přivolává název,bar a láhev.

Převzatý útok Heat Wave zase dokonale ztelesňuje název - vlna horka, Moonova kosmická nakládačka za bicími, urvaný Daltrey, všechny představitelné šedesátky na tuně steroidů.

Cobwebs and Strange uvozují proslulé lesní rohy, zapracované opět basákem Entwistlem. Poťouchlá, až cirkusová nálada, kde se celá čtverka úplně vymkla kontrole. Celé to má na svědomí mr. Moon.

I Don´t Look Away je dokonalým šedesátkovým ventilátorem - až beatlesovsky vedená melodie a hladící, jemná slupka.

See My Way je dvouminutovou přehlídkou rané whoovské melodie, ta exploduje a životodárně se rozstřikuje všude kolem. Dobový úlet, nadsázka a humor.

So Sad About Us je takový syrový adrenalinový příval, že už první sekunda mě spolehlivě vystřelí z křesla, abych s tou línou zadnicí konečně něco dělal. Na ty tři minuty neberu zajatce!

A Quick One While He´s Away je devítiminutovým završením řádné albové verze a první ambiciózní velkoskladbou, kterou The Who nakročili do světa svých budoucích konceptů. Šlo zatím o nesmělý, ale výrazný pokus. Skladba je plně šedesátková, ale schopnost prokomponovávat a pojit už tady byla suverénní.

Na bonusovce je ještě desítka remasterovaných skladeb, řada převzatá, změny měly skutečně pozitivní dopad, a tak je dlužno se na ně podívat. Je tu poťouchlá verze Batmana, se šedesátkovým odérem a syrovou riffovou jízdou, dobově dokonalou jízdu Bucket T krásně oživují dechové ornamenty, Barbara Ann má skvostné zdvojené vokály, i ona školí, zeptá-li se někdo, co jsou to 60´s.
Disguises je drsnou tříminutovkou, v každém ohledu, stojící na drtícím Moonovi. Doctor, Doctor neskutečně dravou, až sebevražednou jízdou, I´ve Been Away je očistná, akordově zvonivá skladbička na bluesovém fundamentu. In the City má dechový, skoro až estrádně rozmáchlý nádech, který možná někoho bude štvát. Happy Jack je humorná akustická skladbička se skvělou prací basy a bicích. Man With Money má akustický odpich a životodárnou rockovou mízu a na závěr verzi generační hymny z debutu - My Generation/Land od Hope and Glory, tady o fousek klidnější a komornější, osudová ale ano.

Tenhle dynamit symbolicky uzavírá první, r´n´b líznutou fázi kapely, kde šlo o agresi, byť v případě téhle kapely do jisté míry řízenou a koordinovanou. Hudba je ale neskutečný adrenalinový útok, který smetl šedesátky až potupným stylem. Přesto je jejich dokonalým produktem. To, čím jsou The Who pojmem, z nich ale udělala až tvorba následující.
reagovat

Martin H @ 11.06.2017 17:23:22
Zdravím, EasyRockere. Na velké náklonosti k tvorbě The Who se shodneme. Já bych jednujednu hvězdičku asi ubral, ale to na výsledku nic nemění. Asi dneska strávím večer s pavoukem Borisem.

Martin H @ 11.06.2017 17:25:37
Oprava: pouze jednu hvězdičku.
Omlouvám se.

EasyRocker @ 11.06.2017 17:31:59
Martin H: tak to je paráda, moje nálada se navečer ještě zlepšuje - jede tam totiž moje nej deska - Who´s Next...:)

lover-of-music @ 13.06.2017 14:49:01
Tímto albem The Who začínají rozjíždět svoji mega vzrušující, jedinečnou jízdu. Kusy Boris The Spider, Whiskey Man, So Sad About Us nebo miniopera A Qucik One... jsou pro mě nesmrtelné klenoty.

V těch požehnaných dobách překotného vývoje se nové impulzy v rockové hudbě objevovaly takřka každý měsíc. Všechno bylo v pohybu a spokojenost s dosaženým hrozila propadem do bezejmenné masy průměru. The Who se ale na svém druhém albu nemínili opakovat a zamířili si to k novým metám. Namísto přímočarého energetického toku, který charakterizoval My Generation, nastal posun k větší hravosti, střídání tváří, členitějším kompozicím.

Budoucí autoři rockových oper právě na albu A Quick One poprvé prozrazují svou inklinaci k "dramatizaci" písničky. Typicky britské komediální prvky se objevují ve skladbách Boris the Spider, Happy Jack (ta vyšla pouze na americké verzi alba, jíž dala i název) a především ve ztřeštěné dechové maškarádě Cobwebs and Strange. Dechové party se objevují i v písních Whiskey Man a See My Way, Townsendova kytara se v Don't Look Away zlehka otře o country, do Moonovy I Need You je zakomponováno mluvené slovo a cemballová koda. Nejsmělejším krokem směrem ke koncepčním opusům je ale závěrečná šestidílná suita A Quick One While He's Away, znamení vzrůstajícího uměleckého sebevědomí kapely. Přísun novot ale vyvažují i přímočařejší kusy jako Run Run Run či So Sad About Us.

Následkem toho je dvojka The Who o něco roztříštěnější než debut, k čemuž přispívá i skutečnost, že autorství písní si netypicky rozdělili všichni členové kapely (britská verze obsahuje ještě jediný cover Heat Wave, pozůstatek fascinace skupiny motownským repertoárem). The Who nový terén ohledávají dychtivě a plni nápadů, ale zatím ještě spíš nárazově, bez myšlenkového a kompozičního svorníku. Skutečně trvalé plody vydá propojení jejich dvou základních předností - živelné energie a epické pompy - až s příští nahrávkou.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz
reagovat

Filozof @ 18.04.2014 20:55:15
Dovolím si poznámku k první větě. V těch překotných dobách (ca 65-70) se ročně vydalo nejméně 100 zásadních a nejméně 500 pozoruhodných alb, o koncertech, vzájemných setkáních (příp. jamech) velikánů a dalších akcích nemluvím. Nové impulzy pro vývoj hudby se tedy objevovaly spíš každý den než každý měsíc. :-)

Druhý album The Who je ešte lepší ako prvý, teda pre mňa. Je veľmi vydarený, melodický, plný akéhosi neopísateľného napätia. Otvára ho podarená skladba Run, run, run, po ktorej nasleduje pecka Boris the spider. To je jedna z najlepších skladieb kapely, ten zvuk basgitary je jednoducho podmanivý a refrén spievaný hlasom Larcha z rodiny Adamsovcov je nezabudnuteľný. V I need you zas hypnotizujú Moonove bicie. Ale to aj v inštrumentálke Cowebs and strange. Ďalšou veľmi vydarenou skladbou je So sad about us, z ktorej naozaj sála nostalgický smútok. No a na záver je to tzv. miniopera A Quick One While He's Away, kde kapela ukázala, že patrí medzi elitu. V tejto suite nevidím žiadnu chybu, veľmi vydarený prvý pokus kapely o nazvyme to progresívny sound, ktorý neskôr rozvinie do ešte väčších plôch.

Čo sa týka bonusov, tak veľmi vtipné a zábavné sú hneď prvé tri covery Batman, Bucket T a Barbara Ann, to je proste radosť. Inak je to veľmi chytľavá Doctor doctor, I've Been Away a akustická verzia singlovej skladby Happy Jack, ktorá je v tomto šate podľa mňa lepšia ako pôvodná verzia. Album pre mňa lepší ako debut, ale päť hviezd si šetrím na ich najväčšie skvosty.
reagovat

Rozdíl mezi Who a ostatními známými RnB kapelami 60tých let byl v tom, že Who se do role divoké pódiové show uměle stylizovali, dokonce na popud manažerů. Jejich vystoupení a částečně i hudba (jak sami uznávají) je proto divadlo. Jenže Who se v této stylizaci našli, vyhovovala jim a obzvlášť šašek Keith Moon si ji vrchovatě užíval. Pravděpodobně nikdo vhodnější k této roli nebyl.
Pochopitelně tedy i jejich desky jsou o hodně jiné, než desky Yardbirds, Rolling Stones, Small Faces a dalších. A Quick One je toho asi nejlepším důkazem. Skladby jsou mají méně bezprostředního “černého” feelingu, ale zase jsou o to pestřejší a originálnější. Skladatelsky k tomu přispěli všichni čtyři.
Navíc je pozoruhodné, že Who vydali vynikající desky ve stylu původního R'n'B (relativně podobného konkurenčním skupinám) - My Generation, zcela jinou A Quick One, vizionářskou operu Tommy i fantastické Live představení Live At Leeds. Každá z těchto desek je úplně jiná a přesto všechny na špici dané oblasti. Uvažujeme-li, že toto celé je v rozpětí 5 let, pak klobouk dolů. Málokterá z původních R'n'B skupin se dokázala úspěšně vyvinout v kvalitu jiného druhu pro delší období. Who bezesporu ano. Souhlasím s Kneekalem, deska je více whoovská, než předešlá, a tím výjimečnější. Mám-li uvést pár konkrétních poznámek ke skladbám, namátkou:
Run Run Run - těžkej valivej beat, výborná pecka, skvělá (byť nijak složitá) jízda přes zvonivé kytary - skladba, jaké třeba právě Stounům v letech 65 - 67 chyběla.
Boris The Spider - famózní věc založená na motivu dvou osmin na stejném tónu, střídavě stoupajících a klesajících se závěrečným klouzavým rozvedením a především na opakované vymazlené frázi: “Bóóóris The Spááájdŕŕŕŕ..., jejíž kouzlo tkví v sestupné kadenci se závěrečným vracejícím se tónem a vokálu frázujícím slabiky střídavě na jednu i dvě osminy. Jakmile skladbu jednou zaslechnete, nikdy její charakteristické napětí nezapomenete. Mňam.
I Need You - skladbička založená na skvělé Moonově prácičce a roztomilé mezihře s harmoniem (či něčím, co tak zní - pro rýpavého Ohnotjimagena :-)), využitým i ve vtipném závěru.
Whiskey Man - podle mne poněkud nevýrazná věc a tlumenou trubkou v pozadí. Silně však již odkazuje k Tommymu.
Heat Wave - jediná neautorská věc - našlápnutá verze skladby klasického tria Dozier - Holland - Dozier v R'n'R rytmu. Skvělé.
Cobwebs And Strange - typická Moonova ujeťárna. Pochodový nářez s dechy a píšťalou, se stále zrychlujícím tempem, až do šíleného konce. Tohle skutečně nenajdete u “normálních” skupin :-) .
atd... no, abych to zkrátil...
zmíním se ještě o závěrečné, 9 minut trvající A Quick One, While He's Away, kde Townshend poprvé na desce projevil svoji zálibu ve větších prokomponovaných celcích. A capella "chorál" na začátku, téměř citace Beach Boys za půlkou i mnoho dalších různorodých částí je předzvěstí věcí dalších a pro mne výborná a dramatická hudba.

Pokud se týče bonusů, o nichž píše kneekal - mám klasickou verzi CD, která je neobsahuje, ale téměř všechny vyšly (a mnoho dalších) na dvou LP Rarities 1966 - 68 a Rarities 1969 - 72. Obě tyto LP vyšly na 1 CD, které také mám, tak mohu potvrdit - i toto je skvělá muzika a žádné “odpadky”. A Barbara Ann je skutečně kouzelná... :-)

Zkrátka - výborná deska, živá, díky rozdílným skladbám velmi pestrá, úplně jiná, než konkurenční R'n'B skupiny. Prý se v této době Mods již začali od Who odvracet, ale myslím, že to není ke škodě věci. Pokud ano, byla to jistě reakce na větší náročnost hudby Who, která měla přinést své plody za pár let.
4 hvězdy jako vyšité (5 dávám ... atakdále).

reagovat

OHNOTHIMAGEN @ 05.10.2007 16:34:27
Tak si rýpnu ještě jednou: je dost smutné, když nejsi schopen si přečíst info o tom, kde kdo na co hraje, ač jsem to napsal jak pro blbý, a ještě horší je, že ani neumíš opsat mé jméno... Isn't it a pity, isn't it a shame?

Filozof @ 05.10.2007 20:30:20
Ohnot...
:-(( Já se těšil, že si rýpneš, ale myslel jsem, že do něčeho hudebního - věcného. Tohle mi připadá trochu pod Tvoji úroveň. Zkus zůstat ve věcné rovině.

Mimochodem - Tvé jméno neznám a nikdy ho nečetl, tudíž jsem ho těžko mohl přečíst špatně. Znám jen Tvůj nick a není mojí chybou, že si vybíráš tak netriviální. Složitější na skladě neměli? :-)

Mimochodem podruhé - Ty zase dávno víš, že neumím anglicky, takže bych mohl pro změnu já rýpat do Tvého slušného vychování, když mi poukazuješ věty, kterým nemohu rozumět, viď :-)?

Takže navrhuji zůstat mimo osobní rovinu a budu se nadále těšit na Tvé souhlasné i nesouhlasné příspěvky s mými názory ČISTĚ NA HUDBU.

Děkuji.

Filozof @ 05.10.2007 20:32:13
Jo - teď na to koukám - Ty reaguješ jen na ten překlep o písmenko vedle ... To je ale opravdu ubohý... :-( Nikdy jsi netrefil vedlejší klávesu?

OHNOTHIMAGEN @ 06.10.2007 05:43:53
Teda Ty jsi ale ukecanej... na Tebe ani já nemám...:-) na můj miniaturní příspěveček reagovat hned dvakrát a tak obsáhle...:-) óóó!

Můžu se prosím zeptat, co to je typická Moonova ujeťárna? Skladby, které napsal pro Who, a jeho sólové album mi ujeté vůbec nepřijdou (vyjma té jediné).

Filozof @ 08.10.2007 09:43:15
Ohnothimagen:
Asi je to věc názoru a vkusu. Podle mne je ta skladba ujetá, výrazně s nadhledem a komičnem pohlížející na popmusic. Nevím o nikom, kdo by nějak podobně k tomu přistupoval. A Moon je šašek - podle mne je tato skladba pro něj naprosto typická.
Ale pozor - není mým úmyslem se Moona dotknout - je to myšleno v dobrém. Takových šašků je potřeba. Naopak - jak vizuálně, tak muzikantsky mne baví. :-)

Matouš @ 29.10.2012 13:38:56
Panejo! Taková obsažná, hutná recenze, ale kdepak, nic nepomůže - vždycky se najde nějakej ohnit, nějakej rejpal, kterej do toho bude šťourat jak do hovínka...

Ačkoli A Quick One neobsahuje žándou tak výraznou šlehu jako je My Generation, tak mám tuhle desku mnohem radši než debut. Přijde mi totiž daleko víc "whoovská". Prostě mi ke kapele víc sedne.

Zásadní částí desky, je 9 minut dlouhý opus A Quick One While He's Away, který tvoří slepence mnoha motivů skladeb a který naznačuje, že Pete nás ještě nějakými těmi koncepčními hrátkami rozhodně obdaří.

Ovšem Pete není sám, kdo servíruje pořádnou říznou muziku a Boris the Spider od Entwistla je jednou z nejkouzelnějších skladeb od The Who. Onen hluboký hlas co nám sděluje "Boris the Spider" je prostě neodolatelný.

No a co bubenický maniak Keith Moon? Kromě toho, že evidentně za své umění zaprodal duši ďáblu, tak dokazuje, že umí i skládat. Důkazem budiž hřmotná I Need You a především instrumentální orgie v totálně ujeté Cobwebs and Strange.

Na cd verzi najdete i spoustu bonusů, kde je dost materiálu z dílny Entwistla. Docela bych ocenil singlovou verzi Happy Jack, která vyšla na americké verzi téhle desky. Útěchou mi budiž, že je zde alespoň ve velmi pohledné akustické verzi, kterou mám skoro radši než původní singl. Upozorním ještě na napálenou Barbara Ann, kde nám Moon ukazuje, že má hlásek jako konipásek. Celkově bonusy potěší a přijde mi, že jako prodloužení zážitku z desku, která přirozeně končí s opusem A Quick One, docela fungují.

Celkově považuje A Quick One za výbornou záležitost a první desku The Who, která přispívá k výsadnímu postavení The Who u mé osoby.

****
reagovat