Genesis / And Then There Were Three... (1978)

Původní úvahy nad konceptem tohoto alba, nad změnou jeho hudební orientace a nad zvukovým "zeštíhlením" odkládám stranou a napíši jen stručnou, pocitovku o nahrávce, kterou mám moc rád.

Tohle první "bez kytarové" album je podle mne báječné. Vkusně střižené, k popu otočené melodie, se klikatí po progové pěšince a v posluchači probouzí množství reminiscencí a příjemných prožitku.

Myslím, že je zbytečné laborovat nad tím, jak by deska dopadla se Stevem Hackettem. Už na předešlé Wind... se Banksovi klávesy nadechovali k mohutnému attacku a tady měli najednou plné pole působnosti. Jsou sice dominantní, ale nikoli pateticky preslazené a nesmrdí dobovým balastem. Své výsadní pozice Tony nezneužil a mohly tak vzniknout pěkné písničky.

Když jsem kdysi s Genesis začínal, patřila skladba Snowbound k mým nejoblíbenějším z jejich repertoáru. Je citlivě dojemná a dokáže náramně pracovat se sugescí. Její neopakovatelné kouzlo mě očarovává dodnes. Ale aby to nevypadalo, že tu září jen jedna kometa, podobných drahokamů je tu mnohem víc. Stejně něžná devede být i Undertow, dynamicky a rozpustile zabouří Ballad of Big a příjemně navrstvená je sedmiminutovka Burning Rope. Jedna parádní melodie vystřídá druhou, kapela z tempa nevypadne a rozhodně nezní opotřebovaně, nebo snad komerčně. Collinsův srdceryvný přednes v Many too Many vás přiměje k slzám a při písní následující, se bude vaše tělo vlnit do rytmu. Deska nabízí silné momenty i v samotném závěru, jedním z nich je píseň Say Its Alright Joe. Collins kouzlí v hrdle a Banks vrství ostré atmosférické krápníky. Nebýt nevkusné Follow You..., vyzněl by závěr The Lady Lies velmi povedeně.

Krásná deska naplněna krásnými melodiemi. Někdy stačí skutečně málo, aby byl člověk spokojen.

» ostatní recenze alba Genesis - And Then There Were Three...
» popis a diskografie skupiny Genesis