Camel / I Can See your House from Here (1979)

Hudební publicista, profesionální posluchač s dostatečně velkou erudicí nebo jen obyčejný fanoušek nějakého stylu, skupiny či určité hudební oblasti je jistě dobře obeznámen s vlivem, jaký měla epocha osmdesátých let na okolní hudební produkci a jak moc ji dokázala přetvořit. Některým souborům se vyhnula menším obloukem, některé zohyzdila k nepoznání a neposlouchání.

Dotkla se každého a její popový odér s nástupem disca měnil image, názor i celkové hudební vnímání. Najednou se komponovalo uvolněněji, prostěji a celkově přehledněji. Postupy i celé kompozice zjednodušily tvar i stavbu, zkrátila se stopáž i vlasy hudebníků. Nazírání na toto odvětví značně zkomercionalizovalo a dobře se měli ti, jež se líbili a jak se říká, šli s dobou. Při zpětném pohledu s odstupem několika dekád zůstává na jazyku zahořklá pachuť, kombinovaná s úsměvem na rtech a otázkou, jestli tohle všechno vůbec byla pravda a zda-li se tento kýč mohl opravdu líbit.

Sekyra zaťatá v osmdesátých letech oddělila hlavu od těla celému art rockovému směru, který se ze svého pádu nikdy nevzpamatoval, mátořit se bude jen pozvolna a ve srovnání se sedmou desetiletkou více méně paběrkuje dodnes. Je mnoho kapel, na kterých si zhoubný příklad účinkování jedu značky 80 můžeme názorně ukázat. Jsou tu ale i tací, kteří se zuby nehty brání, ústupky dělají jen minimální, do onoho proudu vkročí mírně našlápnutou nohou a jen na půl plynu. Zlehounka klouzají, aby neupadli (že Queen) a pootevřená vrátka dokážou velmi briskně znovu rozvalit.

Jednou z takových kapel jsou i Camel a pootevřená vrátka, o kterých mluvím ve větě předchozí, dokáží znovu doširoka rozevřít progresivně nepřístupnou, mnoha fanoušky nepochopenou, výbornou deskou Dust and Dreams hned v desetiletce navazující - syrových, devadesátých letech. Vraťme se ale k meritu věci, kterým je nahrávka z roku 1979 I Can See your House from Here.

Rockový fajnšmekr znalý situace na hudební mapě v průběhu sedmdesátých let, přesněji řečeno na jejich konci, zaznamená ještě před nástupem popu krátkou životnost nového směru, jež má za úkol oslovit především velmi mladé publikum - a tím je styl punk. Ten se vyškrábe do hlaviček náctiletých velice rychle během roku 1977 a to je vlastně i zlomový okamžik, v němž mnoho do té doby progresivních kapel minulosti začne přemýšlet jinak. Camel nejsou výjimkou a po čtyřech klasických studiovkách přicházejí toho roku s částečně zmodernizovaným soundem a nemalou hudební obměnou prostřednictvím pestré nahrávky Rain Dances. Následující album Breathless jde ještě o malinko dále a hned o rok mladší kolegyně, jíž se tato recenze týká, nový vývoj kapely nehodlá zastavit. Jenže.

Pokud budeme k oné době či hudební etapě přistupovat povrchně a s určitou utkvělou představou, může se lehce stát, že si zcela logicky "zazdíme" množství výborné muziky, aniž bychom si na ni vytvořili názor vlastní! Čas a energie takto investovaná vyvolá v mnoha jedincích zpětnou reakci a léty budované přesvědčení začne dostávat na mnoha místech slušné trhliny.

Na tuto deska se dá jednoduše nazírat jako na album, jež tvoří několik dvou-písňových souborů a jeden instrumentální trojboj. První dvojička písní Wait a Your Love Is Stranger Than Mine stojí napůl cesty mezi staršími Camel a Camel, jež ladně vpluli do doby nové. Najdeme zde zpěvnost, ale i přijatelnou libivost (chceme-li hitovost) zabalenou ve velmi vkusném kabátci utkaném prostřednictvím mnoha kytarových melodií, zajímavých kláves a čarovného zpěvu basmistra Colina Bassa.

V další dvojce jsou umístěny písně Who We Are a Hymn Ho Her, klasické křehuljenky alá Camel s velice intenzivní melancholickou výpovědní hodnotou, barevností, smyslností i propracovanou stavbou. Zde ze sebe Andy Latimer ždímá pot i krásu, pocit sounáležitosti, ale i pláče, padajícího jako vodopád do slzavého údolí.

Do poslední dvojice lze umístit skladby Neon Magic a Remote Romance, z nichž především druhá zmiňovaná upadá na rozeklaných podpadcích lehké ženštiny, která si to v červené nablýskané minisukni míří trsnout někam do sousedního baru. Tohle je totiž jediná vada této nahrávky, jedna neslušná piha na krásném velbloudím těle.

Zmiňované instrumentální trojklání patří ve tvorbě kapely k vrcholným číslům. Ať je to okouzlující píseň Eye Of The Storm s clavinetem a flétnou, symfonická minuta Survival naplněna žalem a smutkem či poslední epochální desetiminutovka Ice tvořící vrchol alba - po instrumentální i atmosférické stránce zcela mimořádná to věc.

Album vzniklo pod producentským dohledem Ruperta Hine, člověka, kterému vděčí kapela Saga za své úspěchy na začátku osmdesátých let, stejně jako sousední Rush, jimž se s jeho pomocí podařilo velmi dynamicky, svěže a nadýchaně překlenou přelom let 80/90, s nahrávkami Presto a Roll the Bones.

Desce uděluji plný bodový výměr, jelikož jde podle mne o zcela mimořádné a hodnotné dílo nejen v intencích tvorby Camel, ale i v období náležícímu konci sedmdesátých let. V době, ve které mnoho podobně zaměřených kapel nedokázalo udržet otěže mamonu a odolat vábivému cinkání zlaťáků.

Camel jsou zkrátka třída, na kterou bylo spolehnutí i v nelehkých časech, kdy ustupující art-rockový směr dostával tvrdé direkty z mnoha směrů.

» ostatní recenze alba Camel - I Can See your House from Here
» popis a diskografie skupiny Camel