Tangent / A Spark In The Aether - The Music That Died Alone: Volume Two (2015)

Deska A Spark In The Aether by se dala označit jako sázka na jistotu. Obal i podtitul The Music That Died Alone - Volume Two odkazují k debutu The Tangent a hlavně po hudební stránce mají mnohé společného. Jako kdyby mi chtěl Andy Tillison udělat radost a po zklamání z Le Sacre Du Travail si chtěl napravit reputaci. Kdo ví, třeba mělo stejné pocity víc fanoušků a tohle má být opravdu záplata. Ať je to, jak chce, pro mě jedině dobře.

Jedná se asi o nejchytlavější desku The Tangent (no, asi nastejno s první deskou) a drží se osvědčených postupů, kterými zřejmě zaboduje u většiny příznivců The Tangent a podobného progrocku. Hned při prvním poslechu mi bylo jasné, že tohle už bude zase něco pro mě, ačkoliv jsem si říkal, že to je trochu kopírka jedničky. Ale po důslednějším proposlouchání se mi to zalíbilo ještě víc, jenom to nezní tak originálně. Hudba zde obsažená je však svěží, zábavná, plná instrumentální nádhery, melodická a plyne s lehkostí, kdy ani dlouhé skladby nepůsobí rozvlekle.

Vše startuje svižná vypalovačka A Spark In The Aether s výrazným syntezátorovým motivem. Zajímavé je, že druhá část na konci desky se nese ve zcela jiném duchu - začíná jako jazzová instrumentálka, kde postupně, jen tak nenápadně probublávají motivy první části, až se vynoří stejný refrén a obě části se propojí v celek. Druhá skladba Codpieces & Capes mě zpočátku tolik nebavila, ale netrvalo dlouho a také jsem ji přijal jako povedený kousek. Víc připomíná The Flower Kings, ale trochu tam slyším i Queen. Skladba je oslavou progrockových velikánů a 70. let.

Clearing The Attic je uvolněná jazzrocková pohodovka s folkovými prvky, které už jsme od The Tangent také několikrát slyšeli a opět to působí jako balzám na uši. Závěr přechází v temnější Aftereugene, atmosférickou instrumentálku odkazující na Careful With That Axe, Eugene od Pink Floyd se šíleným saxofonovým sólem.

The Celluloid Road je nejdelší skladba alba (přes 21 minut) a nabízí pohled na USA prostřednictvím filmové a televizní tvorby. Skladbu tvoří několik odlišných částí, které přesto působí soudržně a po nejistém rozjezdu začne neuvěřitelně šlapat až k funky vrcholu San Francisco, který je jako vystřižený z nějaké starší americké detektivky. Tohle je pecka, která se liší od běžné tvorby The Tangent, ale jenom dokazuje, že kapela není svázaná žádnými mantinely. A není divu, že San Francisco je ještě jednou jako samostatný singl přidaný fomou bonusu na konec CD. Pokaždé si to rád zopakuji.

Desku vystihuje upoutávka na obalu „It’s a Rock album. It’s a Prog Album. It’s a Funky album. It’s a Pop album. It’s the 8th Tangent album“. A já jen dodám, že to je hodně povedené album.

» ostatní recenze alba Tangent - A Spark In The Aether - The Music That Died Alone: Volume Two
» popis a diskografie skupiny Tangent