Tangent - A Spark In The Aether - The Music That Died Alone: Volume Two (2015)

Deska A Spark In The Aether by se dala označit jako sázka na jistotu. Obal i podtitul The Music That Died Alone - Volume Two odkazují k debutu The Tangent a hlavně po hudební stránce mají mnohé společného. Jako kdyby mi chtěl Andy Tillison udělat radost a po zklamání z Le Sacre Du Travail si chtěl napravit reputaci. Kdo ví, třeba mělo stejné pocity víc fanoušků a tohle má být opravdu záplata. Ať je to, jak chce, pro mě jedině dobře.

Jedná se asi o nejchytlavější desku The Tangent (no, asi nastejno s první deskou) a drží se osvědčených postupů, kterými zřejmě zaboduje u většiny příznivců The Tangent a podobného progrocku. Hned při prvním poslechu mi bylo jasné, že tohle už bude zase něco pro mě, ačkoliv jsem si říkal, že to je trochu kopírka jedničky. Ale po důslednějším proposlouchání se mi to zalíbilo ještě víc, jenom to nezní tak originálně. Hudba zde obsažená je však svěží, zábavná, plná instrumentální nádhery, melodická a plyne s lehkostí, kdy ani dlouhé skladby nepůsobí rozvlekle.

Vše startuje svižná vypalovačka A Spark In The Aether s výrazným syntezátorovým motivem. Zajímavé je, že druhá část na konci desky se nese ve zcela jiném duchu - začíná jako jazzová instrumentálka, kde postupně, jen tak nenápadně probublávají motivy první části, až se vynoří stejný refrén a obě části se propojí v celek. Druhá skladba Codpieces & Capes mě zpočátku tolik nebavila, ale netrvalo dlouho a také jsem ji přijal jako povedený kousek. Víc připomíná The Flower Kings, ale trochu tam slyším i Queen. Skladba je oslavou progrockových velikánů a 70. let.

Clearing The Attic je uvolněná jazzrocková pohodovka s folkovými prvky, které už jsme od The Tangent také několikrát slyšeli a opět to působí jako balzám na uši. Závěr přechází v temnější Aftereugene, atmosférickou instrumentálku odkazující na Careful With That Axe, Eugene od Pink Floyd se šíleným saxofonovým sólem.

The Celluloid Road je nejdelší skladba alba (přes 21 minut) a nabízí pohled na USA prostřednictvím filmové a televizní tvorby. Skladbu tvoří několik odlišných částí, které přesto působí soudržně a po nejistém rozjezdu začne neuvěřitelně šlapat až k funky vrcholu San Francisco, který je jako vystřižený z nějaké starší americké detektivky. Tohle je pecka, která se liší od běžné tvorby The Tangent, ale jenom dokazuje, že kapela není svázaná žádnými mantinely. A není divu, že San Francisco je ještě jednou jako samostatný singl přidaný fomou bonusu na konec CD. Pokaždé si to rád zopakuji.

Desku vystihuje upoutávka na obalu „It’s a Rock album. It’s a Prog Album. It’s a Funky album. It’s a Pop album. It’s the 8th Tangent album“. A já jen dodám, že to je hodně povedené album.
reagovat

Jedno pořekadlo praví o dvou kohoutech, hádajících se jednom smetišti - něco podobného ve mě evokuje i spor Tangent, vrcholící v těchto dnech kousek opodál. Banální hádky o tom, jaká kapela/album je lepší a proč to, či ono zní tak, jak zní, jsou dětinské a směšné. Nikdo z nás nezná přesné okolnosti a cesty, které vedly Andyho myšlenkové pochody směrem, kterým se v případě A Spark... vydal. Prostě se jen oklikou vrátil na začátek, vypustil podobný materiál jako na jedničce, pojmenoval ho následně, navázal a jistě také prodal. Hlavně ale potěšil, v tomto případě zcela nepochybně více, než na předešlé Le Sacre Du Travail.
Zasvěcení určitě tuší, kam tímto "poselstvím" v těchto dnech mířím :-)

Kapelu Tangent mám v srdci zabudovanou už hezkou řádku let a první studiová šestka si už dávno předplatila svá místa s cestovní kanceláří Douší. Ještě stále poslední (ale prý se zase cosi v Tillisonově okruhu kutí) desku A Spark In The Aether jsem pořídil se značným zpožděním. Nebyl jsem ale (a stále nejsem) z její náplně zvlášť odvázaný, tak jako v případě alb jedna až šest.

Andyho rukopis částečně zprůhledněl a paní originalita si vzala neplacenou dovolenou. Ne! Samozřejmě přeháním, pořád se jedná o povedenou nahrávku, která už sice nemá dostatečnou zásobárnu silných atributů, aby vás povalila na zem jako hurikán Katrina, ale není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř. Občas i lehce zanudí, ustrne, nebo přeběhne nesourodý námět, jako na začátku písně Codpieces And Capes. Naštěstí se tu ale pořád najde slušná kupa nápaditosti i jazzových nápadů, kterými pan A. Tillison prošpikovává svoje kompozice, podobně jako kvalitnímu fláku masa dodají na chuti proužky slaniny.

Jako zdařilé se zdají býti (a vezmu to odzadu) závěrečný skoro-instrumentální fusion kus A Spark In The Aether (part two), určitě dvacet minut (americké) suity The Celluloid Road s hitovou částí San Francisco, kde žestě jen praskají, a jistě i hravá vzpomínka na časy "ztracené v Londýně", nazvaná Clearing The Attic.

Bodování: v rámci diskografie to vidím na povedenou trojku, v rámci hudby okolní se ale o žádný "prachsprostý" průměr nejedná.
reagovat

john l @ 20.04.2017 16:45:07
Pro mě je Andy genius a žádnou kalkulaci v jeho počínání nevidím. Neříkám, že nemá lepší desky, ale mě udělal s touhle velkou radost. Dal bych klidně 5 hvězdiček

PaloM @ 20.04.2017 19:27:27
Je to veľmi pekná hudba, mne vzbudzuje pozitívne emócie. Už som toto cd toľkokrát mal "v košíku" e-shopu a vždy ma odradila cena 16-17€.

horyna @ 20.04.2017 20:32:05
Palo, v Music Rec. ho mají za čtyři kilča. V našich poměrech mají jasně najnižší ceny.