Lord, Jon / Sarabande (1976)

Na PB se leckdo hlásí jako obdivovatel Deep Purple, ale sólové projekty jejich (úžasných) hudebníků jsou zde dosud zcela opomíjeny. Pravda, obvykle neběží o hard-rock.

Úvodní krátká FANTASY je poměrně ryčná orchestrální skladba, kde dominují maďarští symfonici. Další SARABANDE je již typologicky tam, kde je skoro celé album – neumím ale kategorizovat: klasika s užitím i rockových instrumentů (zde např. v jedné části melodickou linku táhne elektrická kytara Andyho Summerse z Police), nebo bigbít s využitím orchestru? Tichá, hodně klavírní ARIA je takový jemný skvost. Mně se snad nejvíc líbí následný GIGUE. 1. věta (nebo jak to říct, skladby nemají popsanou vnitřní strukturu) je melodie, jejíž hlavní, nádherné téma je orchestrální, s názvuky španělské moderní klasiky (dal bych krk, že Lord měl rád Manuela de Fallu, ale nevím, nečet jsem příslušné reálie), a rovněž keltské. Taky při poslechu té první části se mi vybaví jiný zajímavý projekt dalšího Párpla, basáka Glovera, nazvaný Elements, vydaný později, v r. 1978, a ještě některé sólové věci od Jana Akkermana z Focusu. V další části vévodí Lordovy hammondy, harmonie spíš klasické, než rockové. Dále dojde i na jediné instrumentální sólo, a sice na bicí, zní rockově. Po něm se vrátí téma z 1. části. BOURÉE, další perla, začíná perkusemi, a následuje uhrančivé klavírní téma (zde již zcela jistě španělské téma, severní Afrika je dodnes nedaleko), pak přebere otěž jiný klávesový nástroj, elektrický, neumím ho pojmenovat (ale možná jen zvláštní rejtřík hammondek), pak elektrická kytara, její sólo postavené na bázi úvodního tématu zní rockově. A pak to téma hraje orchestr, doprovázený karibsky znějícími perkusemi. Zadumčivá PAVANE je klasická, melodie táhne jemná smyčcová linka, pak akustická kytara, klavír, postupně najazzlý-nabluesovatělý. Kupodivu (je mám pavany spojené právě s De Fallou) zde žádné hispánské vlivy. Ale nádherné. CAPRICE harmonicky připomene Emersona, když se (často) vracel ke staroanglickým kořenům, radostnost hlavního tématu dá vzpomenout i na Wakemana a Yes. Vévodí různé klávesy. FINALE je dle mého soudu trochu provářka, za mohutného šumění činelů a bicích se odvíjejí minipřipomínky všech minulých skladeb (trochu jako rekapitulace v písňových soutěžích), hlasujte. No, já stejně hlasuju pro 5* albu.

Trochu k Lordovi: Když dal klavírek na Anyone’s Daughter na mém milovaném Fireballu, všiml jsem si poprvé klávesové osobnosti v jádru II. sestavy Deep Purple (Mk II). Následně jsem jen žasnul, jak fenomenální klávesák to je, byť hard rock mu neposkytoval hodně příležitostí, ale přesto bylo zřetelné, jak moc celou skupinu ovlivnil (ani ne tak moc zvuk, ale spíš celkové vyznění In Rock). Koneckounců, zářil v Praze na koncertu D.P. někdy v devadesátkách v Sportovní hale (1998?), když měl samostatné okénko, aby ukázal své klávesové umění. Byl dokonalý. A pak, koncerty D.P. s filharmoniky kolem r. 1970 (podobně jako ostatní kapely u progresivního labelu Harvest, tzn. před nimi Moody Blues, po nich Pink Floyd), záznam stále čas od času vyposlechnu. Myslím ale, že pro Lorda to byl zcela logický vývoj se pokusit o syntézu s klasikou, jistě měl dost naposloucháno z dřívějška.

Nepamatuju si přesně citát (a taky ani nevím, koho vlastně citoval), který jsem slyšel od kritika a poslechového DJ Jirky Černého. Bylo to něco ve smyslu, že v předchozích stoletích se největší tvůrčí osobnosti vyjadřovaly výtvarně, později slovem (básníci), a teprve od 60. let minulé století tvůrčí avantgarda se nacházela v rocku. Ale co dál? Jeho hlavní tvůrčí proudy se, myslím, vyčerpaly koncem 70. let (tím nechci říct, že dnes neexistuje dobrý big-bít; ale přece jen, dnes se již spíš jen cizeluje setba 60./70. let, pominu-li různé šílenosti, nehodnotitelné jako umění, např. techno). Zrovna tak mě nebere moderní klasika (přes snahy Bělohlávka, ondyno šéfdirigenta Pražské komorní filharmonie, zařazujícího na repertoár pravidelně mladé skladatele – žel, často by si člověk při poslechu hodil mašli). Jednu dobu se mi zdálo, že právě recenzované album (syntéza klasiky a bigbítu) může ukazovat směry, kudy se bude ubírat moderní hudba. Je dokonalé, příjemné, radostné. Kdo jen trochu snese klasiku, neprohloupí. Krásný, posluchačsky přívětivý art-rock či prog-rock, nebo možná spíš prog-hudba. Jen, želbohu, nevidím pokračovatele. Kdo je vidí, ať napíše (ale ne nutně o world-music či indies).

» ostatní recenze alba Lord, Jon - Sarabande
» popis a diskografie skupiny Lord, Jon