Lord, Jon - Sarabande (1976)

Na PB se leckdo hlásí jako obdivovatel Deep Purple, ale sólové projekty jejich (úžasných) hudebníků jsou zde dosud zcela opomíjeny. Pravda, obvykle neběží o hard-rock.

Úvodní krátká FANTASY je poměrně ryčná orchestrální skladba, kde dominují maďarští symfonici. Další SARABANDE je již typologicky tam, kde je skoro celé album – neumím ale kategorizovat: klasika s užitím i rockových instrumentů (zde např. v jedné části melodickou linku táhne elektrická kytara Andyho Summerse z Police), nebo bigbít s využitím orchestru? Tichá, hodně klavírní ARIA je takový jemný skvost. Mně se snad nejvíc líbí následný GIGUE. 1. věta (nebo jak to říct, skladby nemají popsanou vnitřní strukturu) je melodie, jejíž hlavní, nádherné téma je orchestrální, s názvuky španělské moderní klasiky (dal bych krk, že Lord měl rád Manuela de Fallu, ale nevím, nečet jsem příslušné reálie), a rovněž keltské. Taky při poslechu té první části se mi vybaví jiný zajímavý projekt dalšího Párpla, basáka Glovera, nazvaný Elements, vydaný později, v r. 1978, a ještě některé sólové věci od Jana Akkermana z Focusu. V další části vévodí Lordovy hammondy, harmonie spíš klasické, než rockové. Dále dojde i na jediné instrumentální sólo, a sice na bicí, zní rockově. Po něm se vrátí téma z 1. části. BOURÉE, další perla, začíná perkusemi, a následuje uhrančivé klavírní téma (zde již zcela jistě španělské téma, severní Afrika je dodnes nedaleko), pak přebere otěž jiný klávesový nástroj, elektrický, neumím ho pojmenovat (ale možná jen zvláštní rejtřík hammondek), pak elektrická kytara, její sólo postavené na bázi úvodního tématu zní rockově. A pak to téma hraje orchestr, doprovázený karibsky znějícími perkusemi. Zadumčivá PAVANE je klasická, melodie táhne jemná smyčcová linka, pak akustická kytara, klavír, postupně najazzlý-nabluesovatělý. Kupodivu (je mám pavany spojené právě s De Fallou) zde žádné hispánské vlivy. Ale nádherné. CAPRICE harmonicky připomene Emersona, když se (často) vracel ke staroanglickým kořenům, radostnost hlavního tématu dá vzpomenout i na Wakemana a Yes. Vévodí různé klávesy. FINALE je dle mého soudu trochu provářka, za mohutného šumění činelů a bicích se odvíjejí minipřipomínky všech minulých skladeb (trochu jako rekapitulace v písňových soutěžích), hlasujte. No, já stejně hlasuju pro 5* albu.

Trochu k Lordovi: Když dal klavírek na Anyone’s Daughter na mém milovaném Fireballu, všiml jsem si poprvé klávesové osobnosti v jádru II. sestavy Deep Purple (Mk II). Následně jsem jen žasnul, jak fenomenální klávesák to je, byť hard rock mu neposkytoval hodně příležitostí, ale přesto bylo zřetelné, jak moc celou skupinu ovlivnil (ani ne tak moc zvuk, ale spíš celkové vyznění In Rock). Koneckounců, zářil v Praze na koncertu D.P. někdy v devadesátkách v Sportovní hale (1998?), když měl samostatné okénko, aby ukázal své klávesové umění. Byl dokonalý. A pak, koncerty D.P. s filharmoniky kolem r. 1970 (podobně jako ostatní kapely u progresivního labelu Harvest, tzn. před nimi Moody Blues, po nich Pink Floyd), záznam stále čas od času vyposlechnu. Myslím ale, že pro Lorda to byl zcela logický vývoj se pokusit o syntézu s klasikou, jistě měl dost naposloucháno z dřívějška.

Nepamatuju si přesně citát (a taky ani nevím, koho vlastně citoval), který jsem slyšel od kritika a poslechového DJ Jirky Černého. Bylo to něco ve smyslu, že v předchozích stoletích se největší tvůrčí osobnosti vyjadřovaly výtvarně, později slovem (básníci), a teprve od 60. let minulé století tvůrčí avantgarda se nacházela v rocku. Ale co dál? Jeho hlavní tvůrčí proudy se, myslím, vyčerpaly koncem 70. let (tím nechci říct, že dnes neexistuje dobrý big-bít; ale přece jen, dnes se již spíš jen cizeluje setba 60./70. let, pominu-li různé šílenosti, nehodnotitelné jako umění, např. techno). Zrovna tak mě nebere moderní klasika (přes snahy Bělohlávka, ondyno šéfdirigenta Pražské komorní filharmonie, zařazujícího na repertoár pravidelně mladé skladatele – žel, často by si člověk při poslechu hodil mašli). Jednu dobu se mi zdálo, že právě recenzované album (syntéza klasiky a bigbítu) může ukazovat směry, kudy se bude ubírat moderní hudba. Je dokonalé, příjemné, radostné. Kdo jen trochu snese klasiku, neprohloupí. Krásný, posluchačsky přívětivý art-rock či prog-rock, nebo možná spíš prog-hudba. Jen, želbohu, nevidím pokračovatele. Kdo je vidí, ať napíše (ale ne nutně o world-music či indies).

reagovat

PaloM @ 19.11.2017 17:31:08
Ahoj Jiří
sme rovnaký ročník, to iba na okraj. Vlastne, možno preto rozumiem tvojej recenzii, ale v mnohom pri všetkej úcte nesúhlasím. Mám veľmi rád mnoho hudobných žánrov a klasickú (vážnu hudbu) počúvam relatívne často. A asi preto mám problém so sólo albumami Jona Lorda. Totiž tie inšpirované klasikou sa mi zdajú iba priemerné, relatívne ku skutočným majstrom vážnej hudby. Preto si pustím radšej Bacha a ďalších géniov baroka.
Posledný odstavec, ten neznámy výrok o histórii avantgardy v umení, je vedle ako tá jedle. Nešlo to chronologicky - výtvarné umenie-literatúra-hudba, šlo a ide to súčasne. Pre mňa je avantgarda otlačok rúk pravekých ľudí v jaskyni, mozaiky v chrámoch Normanov na Sicílii (11.-12.storočie), gotické otváracie oltáre na Spiši, talianski renesanční majstri, impresionisti, modernisti 20. storočia,
Rovnako je pre mňa avantgarda hudba Hildegard von Bingen (12.storočie), cez baroko, klasikov Beethovena a Mozarta, geniálneho Schuberta, impresionistov, Stravinského, Messiaena a mnoho ďalších.
A čo rocková avantgarda? V spojení rocku s vážnou hudbou je veľmi veľmi málo kvalitných diel.
Zrovna u Deep Purple a Jona Lorda to nie je žiadna špička. Deep Purple nahrali mnoho kvalitnej hudby, ale nie v spojení s klasikou.
Ak sa povie avantgarda, tak hľadám za tým spojenie originality s kvalitou.
To neznamená, že keď sa niečo príjemne počúva a tvári sa to progresívne, že to aj progres je. Nemám problém sa priznať, že si príjemnú neprogresívnu hudbu občas rád vypočujem.

jiří schwarz @ 19.11.2017 21:51:04
Ahoj Paľo, děkuju za reakci a zajímavé postřehy.

Prvně, stran Deep Purple: já mám v srdci hlavně triádu LP In Rock, Fireball, a v závěsu Machine Head, od r. 1973 šla dle mého soudu celkově úroveň trochu dolů (fandové Burn promiňte, to byl sice nový sound kapely, ale asi už ne umělecký posun). Ta 3 alba ve své době posunula kumšt na hard-rockovém poli a v rocku obecně jasně vpřed (Tys použil sedící slovo avantgarda). Z hlediska jejich další tvorby mně přijde právě to mnou recenzované album jako nový umělecký vývoj, nejen z hlediska jejich tvorby, ale i té rockové avantgardy. Je lehké, plné nápadů, hezky poslouchatelné, nezní mi jako cokoli, co bylo před ním. Nemyslím, že by byl Lordův záměr udělat něco, co se (jen) „tváří jako progres,“ jak píšeš. On myslím prostě udělal album, které já jako progres hodnotím. Že Tebe album neoslovilo – to je prostě jen otázka osobních preferencí (já ho mám doma v nějaké formě od konce 70. let, a stále nějak ve mně rezonuje), a z toho vyplývajících hodnocení, ale i ryze subjektivních zobecnění. Já (subjektivně) jej rozhodně řadím výš, než další alba DP po r. 1972. Konečně nové věci mívají nejednotnou akceptanci.

Za druhé, máš evidentně pravdu v tom, že ten citát kohosi zcela nesedí, neměl jsem to tam psát. Možná by alespoň za mne (opět nevím, zda budeš souhlasit) stačilo napsat, že největší umělecké posuny nastaly v druhé polovině minulého století v rockové hudbě, přičemž se jednalo o zcela masový fenomén, tj. těch tvůrčích osobností v rocku bylo skutečně hodně (a stále, i díky PB, objevuji další) a skoro bych si dovolil říct, že rock měl byl hlavním a „všelidovým“ typem umění, kde se v té době tvůrčí osobnosti projevovaly (k tomu měl směřovat ten citát necitát), na rozdíl od jiných oblastí moderního umění – myšleno klasické hudby, literatury, či výtvarného umění (možná s výjimkou filmu). Chtěl jsem primárně mluvit o vývoji v hudbě a trochu jsem se těšil, že třeba někdo upozorní na něco nového; návraty do historie jsem na mysli neměl. Taky mám rád např. rád impresionisty ve výtvarném umění (předevčírem jsem byl na skvělé a obsáhlé výstavě české malby začátku 20. století, ne úplně trefně pojmenované „impresionismus“, ten název časově lehce neseděl) i v muzice, tehdy to šlo, v souhlase s Tvými argumenty, ruku v ruce.

A za třetí: k Tvé poslední větě stran „neprogresivní“ hudby (v jiných diskusích jsem už tento názor od Tebe zaregistroval): no jasně, mám to také tak. Jde o zábavu v první řadě, a o intošské filipiky až ve druhé. Kdyby člověk žil jen avantgardou, byl by asi brzy klientem psychiatrie. Konečně, říká se i o Mozartovi, že to byl zatraceně dobrý komerčák. Ale pár let po něm to Ludva Beethoven zas posunul umělecky trochu dál. Já tady řeším ty „posuny“ a progresivce, že tuším, že právě Progboard je k tomu vhodné forum. Ale navedls mě, dnes na noc nebude bigbít, ale Braniborský koncerty od Johanna Sebastiana. Dobrou noc.