Deep Purple / The House of Blue Light (1987)

Pokaždé když přehrávačem proháním tuhle jasnou Blackmoreovku uvědomím si, jak je úvodní Bad Attitude slabá skladba. Tahle píseň jako vstupní (mem)brána příliš nefunguje. Takový fádní a několikrát přežvýkaný kus hovězího. Jenže pak přijde kmitočet The Unwritten Law a mě se začnou prokrvovat lýtka. Jenže třetí Call of The Wild elán kapely hodně přibrzdí a moje myšlenky se vrací zase na začátek. S touto deskou je to jako na vodním toboganu. Ostrá zátočina, mírné zhoupnutí a už se zase řítím pěkně rychle dolů. To už párpli servírují divokou Mad Dog (slyšte mě, tady zpívám já král Gillan)a hned za ní vznešenou Black And White (slyšíte, tady hraji já Ritchie B.), které patří společně s Strangeways do Rainboweovské líhně Stargazerů a Gates of Babylonů. Osobně bych vyškrtnul pochybnou kurtizánu Mitzi Dupree. To je i na poměry zavedených DP pěkná blbost.

Jen si zkuste představit že by dnes, nebo třeba před pár lety do svého koncertního setlistu(klidně v jeho závěru)zařadila kapela takové skosty jako The Spanish Archer, nebo Dead Or Alive. To by jsem všichni pěkně čubrněli a nikdo mě netvrďte, že by se tam nehodili.
Na tomhle albu se střídají naprosté bombice(šest skladeb) se čtveřicí těch dobrých a tak čistá pětka to být nemůže. Jenže když jsem ji mohl tuhle nalepit následující Slaves and Masters, tak si myslím že její předchůdkyně je ještě povedenější. Za A) už jenom proto, že je tady Gillan který ji dokáže vtisknout mnohem silnější charismas a kdyby ji nenazpíval právě on, tak by tak dobře(božsky) nevyzněla.

» ostatní recenze alba Deep Purple - The House of Blue Light
» popis a diskografie skupiny Deep Purple