Depeche Mode / Violator (1990)

Ne, nikdy jsem nepatřil k příznivcům synthipopové a novoromantické scény vzniklé v osmdesátých letech minulého století. Většinou mě odpuzovala svou kolovrátkovitostí a z mého pohledu kýčovitostí podporovanou navíc většinou vlezlými klipy z MTV. Jako největší hrůzu této produkce jsem v mládí vnímal britskou skupinu Depeche Mode a jejich hit z roku 1984 People are People. Ve světle svých šestnácti let jsem se cítil jako drsňák a rocker, který přece nemůže poslouchat něco tak odpudivého.

Ale znáte to: jak člověk stárne, tak postupně mění své názory na život, přátele a také na hudbu, již si sem tam cpe do uší. Pokud není jedinec úplný ignorant, tak občas dojde k poznání, že to, co vyznával v mládí, nemusí být vždy tím stoprocentně správným a jediným názorem a stanoviskem. U hudby mě to postihlo již několikrát a pokaždé jsem musel přehodnotit svůj názor utvořený v mládí především díky neznalosti nebo nemožnosti přístupu ke konkrétní nahrávce.

Můj pohled na Depeche Mode se začal měnit po vydání desky Songs of Faith and Devotion. Tehdy jsem si nevěřícně říkal, kde se v těch původně načančaných chlapečcích bere ta rocková ostrost a drajv. Ale stejně jako mnoho jiné hudby z té doby jsem si desku několikrát poslechl a v dalších letech na ni úspěšně zapomněl. K údajnému kapelnímu klenotu, desce, Violator, jsem se v té době ještě nepropracoval.

To až nyní jsem se odhodlal k soustředěnému poslechu výše jmenované nahrávky. Nečekal jsem žádný zázrak, ale tím, co mi lezlo do uší, jsem byl neskutečně překvapen. Zjistil jsem, že se nejedná o žádnou prvoplánovou rozjuchanou dupárnu, ale dílko, které je velice melodické, avšak ne podbízivé a je zároveň plné aranžérských nápadů a zajímavostí. Jakoby se přede mnou otevřel úplně nový svět plný nezvyklých zvuků a postupů. Od úvodního tracku World in My Eyes po závěrečnou, atmosférou nabitou píseň Clean se mi před očima míhá krajina zkreslených zvuků a divných rytmů. Jenomže já nezačnu šmátrat po ovladači s myšlenkou na okamžité vypnutí. Ne. Já se přistihuji při kacířské myšlence, že si celou tu zvláštnost musím poslechnout ještě jednou. Je to jasné. Úplně jsem těm podivným písním propadl. Především té s názvem Sweetest Perfection, dále velice něžné Waiting for the Night, hitovce Enjoy the Silence a křehké kráse s nádherně klenutým vokálem Blue Dress. Tak nevím, asi stárnu.

Ne, nelekej se, milý čtenáři, nepřecházím na opačný hudební břeh a nezavrhuji rockovou klasiku. Jenom si myslím, že život je příliš krátký na to, abych šmahem odsuzoval vše neznámé jako automaticky špatné. A mimochodem, ta kytara tam na chvíli také zazní.

» ostatní recenze alba Depeche Mode - Violator
» popis a diskografie skupiny Depeche Mode