Depeche Mode - Violator (1990)

Ne, nikdy jsem nepatřil k příznivcům synthipopové a novoromantické scény vzniklé v osmdesátých letech minulého století. Většinou mě odpuzovala svou kolovrátkovitostí a z mého pohledu kýčovitostí podporovanou navíc většinou vlezlými klipy z MTV. Jako největší hrůzu této produkce jsem v mládí vnímal britskou skupinu Depeche Mode a jejich hit z roku 1984 People are People. Ve světle svých šestnácti let jsem se cítil jako drsňák a rocker, který přece nemůže poslouchat něco tak odpudivého.

Ale znáte to: jak člověk stárne, tak postupně mění své názory na život, přátele a také na hudbu, již si sem tam cpe do uší. Pokud není jedinec úplný ignorant, tak občas dojde k poznání, že to, co vyznával v mládí, nemusí být vždy tím stoprocentně správným a jediným názorem a stanoviskem. U hudby mě to postihlo již několikrát a pokaždé jsem musel přehodnotit svůj názor utvořený v mládí především díky neznalosti nebo nemožnosti přístupu ke konkrétní nahrávce.

Můj pohled na Depeche Mode se začal měnit po vydání desky Songs of Faith and Devotion. Tehdy jsem si nevěřícně říkal, kde se v těch původně načančaných chlapečcích bere ta rocková ostrost a drajv. Ale stejně jako mnoho jiné hudby z té doby jsem si desku několikrát poslechl a v dalších letech na ni úspěšně zapomněl. K údajnému kapelnímu klenotu, desce, Violator, jsem se v té době ještě nepropracoval.

To až nyní jsem se odhodlal k soustředěnému poslechu výše jmenované nahrávky. Nečekal jsem žádný zázrak, ale tím, co mi lezlo do uší, jsem byl neskutečně překvapen. Zjistil jsem, že se nejedná o žádnou prvoplánovou rozjuchanou dupárnu, ale dílko, které je velice melodické, avšak ne podbízivé a je zároveň plné aranžérských nápadů a zajímavostí. Jakoby se přede mnou otevřel úplně nový svět plný nezvyklých zvuků a postupů. Od úvodního tracku World in My Eyes po závěrečnou, atmosférou nabitou píseň Clean se mi před očima míhá krajina zkreslených zvuků a divných rytmů. Jenomže já nezačnu šmátrat po ovladači s myšlenkou na okamžité vypnutí. Ne. Já se přistihuji při kacířské myšlence, že si celou tu zvláštnost musím poslechnout ještě jednou. Je to jasné. Úplně jsem těm podivným písním propadl. Především té s názvem Sweetest Perfection, dále velice něžné Waiting for the Night, hitovce Enjoy the Silence a křehké kráse s nádherně klenutým vokálem Blue Dress. Tak nevím, asi stárnu.

Ne, nelekej se, milý čtenáři, nepřecházím na opačný hudební břeh a nezavrhuji rockovou klasiku. Jenom si myslím, že život je příliš krátký na to, abych šmahem odsuzoval vše neznámé jako automaticky špatné. A mimochodem, ta kytara tam na chvíli také zazní.

reagovat

PaloM @ 17.07.2018 18:48:26
Nenaľakal som sa, ale potešil. Violator je môj top album od Depešákov. Vlastne s jeho vydaním začal môj záujem o ich tvorbu.

steve @ 17.07.2018 19:46:38
Kampak se vytratila zmínka o fantastické Personal Jesus:)?

Martin H @ 17.07.2018 19:54:49
Steve, ty písně jsem vybral podle momentální nálady při psaní. Kdybych byl objektivní, tak bych musel uvést všech devět skladeb, nejenom fantastickou Personal Jesus.

Bývali časy keď som Depeche Mode ofúkol, že aká mi to je veľká a známa kapela. Tak som si radšej pustil nejaký hard-rock prípadne metal a nevenoval som im pozornosť. Po nežnej revolúcii sme mali k dispozícii zrazu aj hudobnú televíznu stanicu MTV a v tom čase tam stále chodila skladba Personal Jesus, a to tak často že mi až liezla krkom. Po tom to samozrejme zakódovali, veď nebudeme to predsa pozerať zadarmo. V mojej pamäti však ostala skladba Enjoy The Silence, ktorá ako jedna z mála zanechala vo mne pozitívny pocit. Tá bola neskôr aj spúšťačom môjho neustáleho bádania, lebo tá pieseň je tak dokonalá, že keď ju stále počujem tak v nej cítim čosi geniálne. Prečítal som si aj nejaké tie recenzie na album Violator, že čo je to vlastne za dielo. Dozvedel som sa týmto spôsobom o jeho dôležitosti a význame, a tak som si povedal že toto predsa nemôže byť zlé, keď takéto superlatívy dokážu popísať profesionálni aj fanúšikovskí recenzenti.

Prvý kontakt s Violator bol tak pol na pol, singlové skladby dokázali svoju silu aj po niekoľkonásobných počutiach, ale boli tu aj tie ktoré také jednoznačné neboli. Musel som pochopiť o Depeche Mode jednu vec a to takú, že oni nerobia lacnú komerciu. Názvy dosiek ako Black Celebration, Music For The Masses a Violator sú viac menej sarkastickým odkazom veľkým vydavateľským firmám, ktorým ide predovšetkým o biznis. Chceli robiť umenie, ale boli tlačení do toho aby robili len kolovrátkové hity. Našťastie Martin Gore je skladateľ, ktorý píše nádherné melódie a tak nehrozilo ani v najmenšom, že začne skladať slaboduché a presladené disko skladby. Veľkou devízou hudby Depeche Mode je hĺbka, ktorou docielia maximálny účinok v konfrontácii s poslucháčom. Elektronické aranžmány sú tak bezchybné, že mi vôbec nechýba gitara a všetko nahradzujú atmosférou, a perfektne vypracovanou melodikou.

World In My Eyes je úvod, ktorý by si prialo asi viacero podobne orientovaných kapiel. Elektronika je priam vyšperkovaná rytmickými lahôdkami a Dave Gahan smutným baritónovým hlasom rozpovie opäť niečo osobné a pritom pozitívne. Martin Gore preberá mikrofón a Sweetest Perfection pomaly buduje svoj charakter na snivej melódii a pekne znejúcich bicích. Personal Jesus mám rád a musí ju poznať snáď každý čo i len príležitostný poslucháč, navyše v predĺženej albumovej verzii je ďaleko sympatickejšia. Halo si svoje miesto medzi singlami síce nevybojovala, ale jedná sa o pieseň ktorá ten potenciál v sebe má. Pomalá Waiting For The Night je skoro až relaxačná, no atmosférou sa prelievajú aj silne introvertné pocity. A je tu konečne slávna Enjoy The Silence, ktorú považujem za jednu z najdokonalejších skladieb v populárnej hudbe. Úžasná harmonická línia postupne absorbuje ďalšie a ďalšie zvuky, ktoré vrcholia jednoduchým a pritom majstrovským gitarovým motívom. Policy Of Truth nadväzuje kvalitou na predošlý song a je to veľmi sugestívna porcia melódií a elektronických plôch. Jemná Blue Dress patrí opäť Martinovi Goreovi a jeho farba hlasu a spôsob spievania vôbec nenarúša povahu albumu. Alternatívne znejúca Clean je akýmsi opozitom voči hitovým skladbám.

Vyvážiť umenie a komerciu je veľmi nevďačná úloha a len málokto vyjde z tohto boja víťazne. Depeche Mode sa to podarilo a začali ich registrovať aj tí, čo hľadajú v hudbe niečo viac bez ohľadu na žánrovú príslušnosť. Violator je zaujímavý prirodzeným a veľmi osobitým prepojením rôznych štýlových prvkov a asi práve preto patrí medzi nahrávky, ktoré výrazne pohli hudobnou scénou v celosvetovom ponímaní. Je tu však aj čosi čo sa prihovára poslucháčovi normálnou ľudskou rečou a to je veľmi dôležitý aspekt albumu. Za to samozrejme môže skvelá aranžérska práca Martina Gorea a Alana Wildera. Práve táto spŕška pocitov je relevantným dôvodom k opätovnému záujmu o ich hudbu a na začiatok si stačí vychutnať napr. také malé potešenie z ticha – Enjoy The Silence.
reagovat

PaloM @ 22.10.2013 06:19:47
Kúpiť si toto CD ma inšpirovali: dobré recenzie (Rock&Pop), tiež MTV a videoklipy a kamarát, ktorý mi bol ochotný CD predať.
Vďaka Slavo za túto recenziu, ako aj ostatné o Depešákoch.
Nemáme tu v diskografii koncertné DVD a ak nezabudnem, tak niečo doplním.
Práveže ma skupina veľmi bavila aj na koncertoch, kde hrali tvrdšie.