Bruce, Jack / Things We Like (1970)

Při poslední návštěvě naší matičky stověžaté jsem měl před koncertem King Crimson časovou rezervu, kterou vyplnila předem dobře naplánovaná návštěva prodejny Bontonland na Václavském náměstí. V batohu se pohupovalo malé košťátko, to pro případ, že by tam byly ukryté nějaké poklady a bylo zapotřebí je honem vymést ven. Niekoľko strieborných placiek jsem si odsud skutečně odnesl a jednou z nich byla právě druhá deska Jacka Bruce. Ten jako jediný byl takzvaným nákupem naslepo. Dobře znám předchůdce, nesmírně oblíbenou desku Song for a Tailor, tohle však byla jedna velká neznámá. Ale tak nějak zcela automaticky jsem se domníval, že na ni bude Jack svou další kolekcí plynule navazovat.

Jaké pak bylo moje domácí vystřízlivění, když jsem tu kulatou věc dychtivě vložil do přehrávače. Už od prvních sekund úvodní "písně" Over The Cliff jsem zůstal jako zkoprnělý z nepříjemného šoku, způsobeného vnitřní náplní alba. Žádný artově vystavěný (blues) rock po vzoru Cream se absolutně nekonal. Bruce se zřejmě tak moc potřeboval obnažit od všeho, co ho do té chvíle s rockovou muzikou spojovalo, až stvořil takto diametrálně odlišnou věc. Jde o čistě jazzové album. Žádné fusion, žádný jazz-rock, jenom holý jazz. Jazz, jak ho známe z padesátých, šedesátých let. Jazz s výraznou dominancí saxofonu a rytmické složky.

Copak o to, sestavu si Jack vybral excelentní. On sám hraje na kontrabas, do saxíku funí (a to pořádně) Dick Heckstall-Smith a za bicími se vyloženě předvádí Jon Hiseman (oba Colosseum). Dalším do party je John McLaughlin, ale ten se představuje spíš sporadicky. Jednotlivé písně jsou skutečné jazzové perly a každý nástroj dostává velký prostor, aby ukázal co v něm vězí. Improvizační charakter tolik typický právě pro jazz má na desce volné pole působnosti a především Smithova saxofonu, si posluchač užije do sytosti.

Zpočátku jsem byl deskou tak silně zklamán, že jsem měl v úmyslu se jí rychle zbavit. Nakonec mi to nedalo a písně jsem poslouchal neustále dokola, až se mi podařilo se v nich zorientovat a hodně fragmentů si dokonce oblíbit. Všechno je totiž o přístupu. Věřím že v době jejího uvedení na trh způsobila většině fanoušků Cream potažmo Jacka Bruce pořádný šok - podobný, jako nedávno právě mně. Nakonec je to ale třeba dobrá alternativa k muzice opačného charakteru. Ráno si pustíte ...and Justice for all a když máte toho metalového běsnění a drsných hoblíků plné zuby, rádi si zalezete do rozhoupané sítě zavěšené uprostřed zahrady, s deskou typu Things We Like.

Skálopevný jazzmen si k mým 3,5* automaticky připočte ještě 1* navíc. Právě pro něj je totiž taková deska určena. Klasický rocker, ať jakkoliv poslouchá progresivní postupy a fusion typu Weather Report, těžko docení takto řemeslně pojatou muziku.

» ostatní recenze alba Bruce, Jack - Things We Like
» popis a diskografie skupiny Bruce, Jack