Bruce, Jack - Things We Like (1970)

Při poslední návštěvě naší matičky stověžaté jsem měl před koncertem King Crimson časovou rezervu, kterou vyplnila předem dobře naplánovaná návštěva prodejny Bontonland na Václavském náměstí. V batohu se pohupovalo malé košťátko, to pro případ, že by tam byly ukryté nějaké poklady a bylo zapotřebí je honem vymést ven. Niekoľko strieborných placiek jsem si odsud skutečně odnesl a jednou z nich byla právě druhá deska Jacka Bruce. Ten jako jediný byl takzvaným nákupem naslepo. Dobře znám předchůdce, nesmírně oblíbenou desku Song for a Tailor, tohle však byla jedna velká neznámá. Ale tak nějak zcela automaticky jsem se domníval, že na ni bude Jack svou další kolekcí plynule navazovat.

Jaké pak bylo moje domácí vystřízlivění, když jsem tu kulatou věc dychtivě vložil do přehrávače. Už od prvních sekund úvodní "písně" Over The Cliff jsem zůstal jako zkoprnělý z nepříjemného šoku, způsobeného vnitřní náplní alba. Žádný artově vystavěný (blues) rock po vzoru Cream se absolutně nekonal. Bruce se zřejmě tak moc potřeboval obnažit od všeho, co ho do té chvíle s rockovou muzikou spojovalo, až stvořil takto diametrálně odlišnou věc. Jde o čistě jazzové album. Žádné fusion, žádný jazz-rock, jenom holý jazz. Jazz, jak ho známe z padesátých, šedesátých let. Jazz s výraznou dominancí saxofonu a rytmické složky.

Copak o to, sestavu si Jack vybral excelentní. On sám hraje na kontrabas, do saxíku funí (a to pořádně) Dick Heckstall-Smith a za bicími se vyloženě předvádí Jon Hiseman (oba Colosseum). Dalším do party je John McLaughlin, ale ten se představuje spíš sporadicky. Jednotlivé písně jsou skutečné jazzové perly a každý nástroj dostává velký prostor, aby ukázal co v něm vězí. Improvizační charakter tolik typický právě pro jazz má na desce volné pole působnosti a především Smithova saxofonu, si posluchač užije do sytosti.

Zpočátku jsem byl deskou tak silně zklamán, že jsem měl v úmyslu se jí rychle zbavit. Nakonec mi to nedalo a písně jsem poslouchal neustále dokola, až se mi podařilo se v nich zorientovat a hodně fragmentů si dokonce oblíbit. Všechno je totiž o přístupu. Věřím že v době jejího uvedení na trh způsobila většině fanoušků Cream potažmo Jacka Bruce pořádný šok - podobný, jako nedávno právě mně. Nakonec je to ale třeba dobrá alternativa k muzice opačného charakteru. Ráno si pustíte ...and Justice for all a když máte toho metalového běsnění a drsných hoblíků plné zuby, rádi si zalezete do rozhoupané sítě zavěšené uprostřed zahrady, s deskou typu Things We Like.

Skálopevný jazzmen si k mým 3,5* automaticky připočte ještě 1* navíc. Právě pro něj je totiž taková deska určena. Klasický rocker, ať jakkoliv poslouchá progresivní postupy a fusion typu Weather Report, těžko docení takto řemeslně pojatou muziku.
reagovat

PaloM @ 23.07.2018 07:42:44
Myslím, že si dal až 3,5 preto, že si to CD kúpil :-)
Tak som tou tortúrou prešiel na youtube, mučiareň.
Nie všeobecný jazz, ale free jazz, čo je odnož, z ktorej všeobecne strávim tak 1% počutých albumov.
Toto by som opakovane počúval len kôli hre Hisemana, no asi sa to nestane...
Už dlhé roky nekupujem naslepo CD, lebo som dopadol podobne ako ty s týmto.

adam @ 23.07.2018 07:52:21
Dakujem za tip!

ivazzoo @ 23.07.2018 13:22:00
Pěkně napsáno. Není to žádný typicky jazzový mainstream, opravdu místy trochu free, desku mám pěknou řádku let ...a zbavit se jí v žádném případě nehodlám.

vmagistr @ 23.07.2018 21:00:18
On by byl docela i div, kdyby Bruce na tomhle albu produkoval cokoli, co by se hudbě Cream aspoň trochu podobalo. Ta deska totiž vznikla v srpnu roku 1968 ve chvíli, kdy měli členové téhle kapely po dokončení dvojalba Wheels of Fire jeden druhého (zvlášť Bruce a Baker) tak plné zuby, že si před tím, z čeho se později vyvinulo "turné na rozloučenou", raději dali na dva měsíce rozchod.

Bruce se vrátil k jazzu, který hrával s různými jazzovými komby a bigbandy ve druhé polovině 50. let, a na desku si pozval staré známé kumpány z tehdy nefunkční Graham Bond Organization - jak s Heckstallem-Smithem, tak s oběma Johny v té kapele totiž nějakou dobu hrával.

Tuhle desku celou neznám (slyšel jsem jen útržky), ale přijde mi to jako takový trošku méně vybroušený a více "free" předobraz hudby, kterou později pánové Hiseman a Heckstall-Smith masakrovali své posluchače coby členové Colossea.