Pain of Salvation / Remedy Lane (2002)

V období alba Remedy Lane jsem si kapely Pain of Slavation nesmírně vážil. V těch letech to byla jedna z předních extraligových progresivně metalových záležitostí. Udržet se na špičce se jim dařilo nějakých deset let. Postupně ale jejich kouzlo vyprchávalo, až se se rozdrobilo na popel. Dnes je mnozí fans pohřbili zaživa.

Poslední deska je strašlivá a egoistické chování jejich leadera odpudivé a směšné. K zbožňování, nebo řekněme uctívání velkých hudebních ikon musí mít člověk důvody. Nestačí jen hudební talent a intelekt, ale je zapotřebí i zdravá racionalita a zdrženlivé chování. Naštěstí před patnácti lety tomu bylo opačně. Daniel Gildenlöw byl za progresivního věrozvěsta a současník dalšího génia, Stevea Wilsona. Dnes stojí obě tyto osobnosti na různých pólech své povahové osy. Wilson zůstal stejně geniálním hudebníkem a plachým introvertem, Daniel zpychnul a hudebně už nemá co nabídnout. Říká se tomu syndrom vyhoření. Jen on sám si ho nehodlá připustit, což je pochopitelné a pro část okolí také frustrující.

Deska Remedy Lane hledí do tváře umělecké svobody a novokoncepční tvořivosti. Pak už nebylo kam jít a následovaly více nebo méně povedené okliky. Remedy je ale dokonalá a dodnes ukazuje ostatním, podobně zaměřeným kapelám cestu. I dnes může sloužit jako učebnice progresivní dokonalosti.

» ostatní recenze alba Pain of Salvation - Remedy Lane
» popis a diskografie skupiny Pain of Salvation