Osbourne, Ozzy / Ozzmosis (1995)

Tohle album má jeden velký problém. Už jsem se o tom zmínila při povídání o Soundgarden a jejich Superunknown. Ten problém se týká produkce. Člověk, který točil knoflíky, se jmenuje Michael Beinhorn a pár měsíců před Ozzmosis brilantně zapracoval pro partu okolo Chrise Cornella a jejich velkolepé nahrávce významně pomohl na rockový (nebo grungeový?) piedestal. Ozzy tohle dobře veděl a proto oslovil stejného člověka. Jenomže co platí včera, nemusí platit dnes. Ozzmosis si zachoval temnou stránku podobnou dílu Superunknovn, výsledek je ještě tvrdší, mohutnější, plnější a dynamičtější. Jenomže kámen úrazu je v přeřvanosti a nepříjemném řezavém zvuku. Ten sice do devadesátých let patří, jenže jde udělat i sofistikovanější formou.

Ovšem po muzikantské stránce je album dokonalé. A každá strana desky je jiná. V úvodu se Ozzy vytasí s písní Perry Mason a smete nás jako vichřice. Během noci se z ní vyloupne druhý největší zpěvákův hit. Trojice I Just Want You, Ghost Behind My Eyes a See You On The Other Side si je v lecčem podobná. Kostru písní tvoří melancholické Zakkovy akustiky a střídání jemných poloh a úderných refrénů.

Druhá půlka je pestřejší a neoposlouchá se tak snadno. Tomorrow, Denial, nebo "vaiovka" My Little Man mě hodně baví. Jsou melancholické a zajímavé. Takhle Osbourne dřív nikdy nezněl, ale právě Beinhornova produkce posouvá desku do neprozkoumaných sfér. Vzdušná tečka Old L.A. Tonight utvoří pěkný závěr. Deska má ale ještě dvě malé proporční vady. Skladby Thunder Underground ("sabbatovější" než samotní Sabbath) a hlavně příšernou My Jekyll Doesn´t Hide. Ty kdyby Ozzy vystřihnul, získalo by album ucelenější charakter. Z hráčů bych vysekla největší kompliment jednoznačně Zakkovi.

V bodování mám jasno. Navíc je to poslední Ozzyho deska, která opravdu za něco stojí a pět bodů unese jako mravenec mouchu.

» ostatní recenze alba Osbourne, Ozzy - Ozzmosis
» popis a diskografie skupiny Osbourne, Ozzy