Pineapple Thief / Dissolution (2018)

Dva roky stará nahrávka Your Wilderness dokázala konečně vynést britské "zloděje ananasu" mezi rockovou elitu, kam tito dlouhé roky svými pomalými krůčky směřovali. Do té doby často opomíjená kapela, jejíž styl není úplně snadné zaškatulkovat (osobně bych použil křížence mezi art-rockem, indie-rockem a bitským-popem), sbírala zkušenosti i vavříny poskrovnu a postupně. Kapelu, jejíž činnost čítá více jak desítku studiových desek a dvacetiletí na hudební scéně, teprve nedávno katapultovaly do popředí zájmu veřejnosti dvě výrazné změny.

Tou první byl přepracovaný kompoziční přístup jejich dvorního skladatele a vedoucí persony, kytaristy a zpěváka Bruce Soorda. Ten konečně přestal používat dobou sice vyzkoušený a dnes velice moderní, přesto už hodně vyčerpaný a nudný model sloka/refrén neboli decentní akustické schema, které je vystřídáno razantním přechodem do refrénu, v němž kytary pořádně zesílí, do tempa vše ženou divoké bicí, mlátí se do strun hlava nehlava, aby vzápětí vše zase utichlo a opakoval se návrat k původnímu nápadu. Do procesu přípravy desky Your Wildeness bylo zapojeno nejen daleko více nadhledu, inteligence a touhy vyzkoušet konečně i něco jiného, ale také rozsáhlejší dávka intimity, citu a vroucnější melancholie.

A tou druhou, rovněž dosti výraznou změnou, bylo angažování jednoho z předních bubenických es současnosti. Chlapíka, jenž vyrostl a maximálně přesvědčil po boku dnes už neexistujících Porcupine Tree, mezitím koncertně činného ve společnosti například obnovených King Crimson, Gavina Harrisona. Je až neuvěřitelné, nakolik tento člověk dokázal upravit výsledný sound Pineapple Thief nejen k obrazu svému, ale především k obrazu divácky daleko poutavějšímu. Jeho dechberoucí a pestrý styl bubnování připnul kapele skutečná křídla a propůjčil jí nejen daleko širší manévrovací možnosti, rozmanitost, matematickou přesnost a rozšířenější náladotvorné vize, ale také určitou dávku symboliky a razantnosti, jež vtiskly kapele příznačné charisma a jeho jménem přenesly (obrazně řečeno) ducha kapely na úplně nový, doteď neprozkoumaný hudební břeh. Ono postačí kapelu vidět naživo a váš zrak pokaždé chtě nechtě spočine právě na jeho osobě. Charisma a technika (říkejme tomu možná raději umění) zkrátka dokáží dokonale zapůsobit.

Avšak nechvalme pouze Gavina, protože onen charismatický dar byl dán do vínku a hlasivek také Bruci Soordovi. Jeho technika postupně doznala na větší variabilitě a jistotě. Častěji se pohybuje ve vyšších polohách, je něžnější, vřelejší a někdy až mrazivě teskný. Dokáže k vám ohromně přilnout a atmosféře písní být dobrým společníkem.

A teď tedy i několik slov k novince:
Deska Dissolution navazuje na předešlou nahrávku, to je neoddiskutovatelný fakt. Přináší několik kosmetických změn v náladách, slušnou porci nápaditosti, zvukové ošetření za jedna a znovu celkem nevšední aranžmá. Oproti všem předchozím deskám není toto nové dílo prací jednoho člověka. Dříve se stávalo jen zřídka, že byl ke komponování přizván krom Bruce i někdo další. Dnes je to právě mistr Harrison, jež se podepsal pod většinu skladeb nové desky. Pravda, změna není cítit tak výrazně, jak by mnozí předpokládali, ale... Tímto krokem vlastně začíná nová kapitola ve tvorbě P. T. Jestliže to před dvěma roky vypadalo na pouhé pohostinské vystoupení na jedné desce a následné tour, k radosti všech Gavin zůstává i nadále a nadto se podílí i jako společník autora.

Témata alba jsou spíše temná, stejně jako samotná hudba. Hovoří o zničení společnosti prostřednictvím sociálních médií a o technologiích coby novém vyjadřovacím prostředku přizpůsobeném k šíření násilí. Hudba plyne poklidně a velmi, velmi nenuceně. Daleko častěji dnes využívá akustických poloh a díky většímu přehledu a perfekcionismu celé čtveřice vám pod rukama vykvétá něco skutečně elegantního. Devět skladeb v čase 43 minut je naprosto ideální délka pro moderní prog-rockové album současnosti.

Co se týče jednotlivých skladeb, tak na nové kolekci trochu postrádám nějaký výrazný magnet, takzvaný "vtahovač do děje". Pecku typově podobnou skvostu z minula - písni In Exile. Začátek je totiž velmi senzitivní až očistný a má schopnost vás dokonale ukolébat. To spíš předešlou No Man's Land mi dnes připomíná v podobných krajinách bloumající osobní favorit Threatening War. Mezi největší hity zatím zařazuji rytmicky precizní track číslo pět All That You've Got, kterému jasně šéfuje mazel Harrison. Vůbec mi nevadí hodně okatá inspirace jedné nejmenované písně gigantů Pink Floyd ve skladbě Uncovering Your Tracks. Ba naopak, její moderně střižená atmosféra nořící se z floydovských močálů doznává pod značkou P. T. výrazně aromatických proporcí. Je až překvapivé, jak se v určitý moment dokáže Bruce svými hlasivkami přiblížit k růžovému okraji. ¨

U Pineapple Thief čas nerozhoduje. Kapela dokáže stejně sugestivně působit v náladotvorné, minutu a půl dlouhé bleduli Pillar of Salt, jako v jedenáctiminutovce White Mist, jednom z vrcholů celé desky. Skladba plná experimentálních zvukových pochodů odhaluje dnešní maximální možnosti souboru a nechává diváka pocucávat svůj sladký nektar po malých doušcích. Že je dnešní hudba Pineapple Thief zejména o pocitech vás přesvědčí v míře nezanedbatelné také závěrečná Shed a Light.

Ve spojitosti se souborem se často zapomíná na vklad klávesisty Steva Kitche. Je to takový nenápadný muž v pozadí, ale myslím si, že jeho příspěvky nejsou zanedbatelné. Někdy totiž stačí skutečně málo, jeden skromný, nenucený a nevtíravý ladný motiv, který pohne s vašim vědomím na tu správnou stranu. Přesně, jako se tomu děje ve zmiňované písni poslední.

Bylo by mylné se domnívat, že Pineapple Thief dnes nějakým způsobem zaplňují prázdnotu, která v přilehlé hudební množině vznikla po konci činnosti Porcupine Tree. Jistě, některé styčné plochy mají obě kapely společné, především pak sugestivně melancholickou náladu, s níž dokáží oba zmíněné subjekty s divákem tak obratně manipulovat, ale ve výsledku už Pineapple Thief žijí svým novým a nenuceným životem.

Dle mého dokázali právě oni svou letošní deskou udržen vysoko nastavenou kvalitu, aniž by nějakým způsobem uhnuli z nově vytyčeného směru. Jsem přesvědčen, že jejich horká kolekce dokáže s výsledným pořadím na konci roku ještě pořádně zamíchat.

» ostatní recenze alba Pineapple Thief - Dissolution
» popis a diskografie skupiny Pineapple Thief