Pineapple Thief - Dissolution (2018)

09.10.2018 horyna | #

Dva roky stará nahrávka Your Wilderness dokázala konečně vynést britské "zloděje ananasu" mezi rockovou elitu, kam tito dlouhé roky svými pomalými krůčky směřovali. Do té doby často opomíjená kapela, jejíž styl není úplně snadné zaškatulkovat (osobně bych použil křížence mezi art-rockem, indie-rockem a bitským-popem), sbírala zkušenosti i vavříny poskrovnu a postupně. Kapelu, jejíž činnost čítá více jak desítku studiových desek a dvacetiletí na hudební scéně, teprve nedávno katapultovaly do popředí zájmu veřejnosti dvě výrazné změny.

Tou první byl přepracovaný kompoziční přístup jejich dvorního skladatele a vedoucí persony, kytaristy a zpěváka Bruce Soorda. Ten konečně přestal používat dobou sice vyzkoušený a dnes velice moderní, přesto už hodně vyčerpaný a nudný model sloka/refrén neboli decentní akustické schema, které je vystřídáno razantním přechodem do refrénu, v němž kytary pořádně zesílí, do tempa vše ženou divoké bicí, mlátí se do strun hlava nehlava, aby vzápětí vše zase utichlo a opakoval se návrat k původnímu nápadu. Do procesu přípravy desky Your Wildeness bylo zapojeno nejen daleko více nadhledu, inteligence a touhy vyzkoušet konečně i něco jiného, ale také rozsáhlejší dávka intimity, citu a vroucnější melancholie.

A tou druhou, rovněž dosti výraznou změnou, bylo angažování jednoho z předních bubenických es současnosti. Chlapíka, jenž vyrostl a maximálně přesvědčil po boku dnes už neexistujících Porcupine Tree, mezitím koncertně činného ve společnosti například obnovených King Crimson, Gavina Harrisona. Je až neuvěřitelné, nakolik tento člověk dokázal upravit výsledný sound Pineapple Thief nejen k obrazu svému, ale především k obrazu divácky daleko poutavějšímu. Jeho dechberoucí a pestrý styl bubnování připnul kapele skutečná křídla a propůjčil jí nejen daleko širší manévrovací možnosti, rozmanitost, matematickou přesnost a rozšířenější náladotvorné vize, ale také určitou dávku symboliky a razantnosti, jež vtiskly kapele příznačné charisma a jeho jménem přenesly (obrazně řečeno) ducha kapely na úplně nový, doteď neprozkoumaný hudební břeh. Ono postačí kapelu vidět naživo a váš zrak pokaždé chtě nechtě spočine právě na jeho osobě. Charisma a technika (říkejme tomu možná raději umění) zkrátka dokáží dokonale zapůsobit.

Avšak nechvalme pouze Gavina, protože onen charismatický dar byl dán do vínku a hlasivek také Bruci Soordovi. Jeho technika postupně doznala na větší variabilitě a jistotě. Častěji se pohybuje ve vyšších polohách, je něžnější, vřelejší a někdy až mrazivě teskný. Dokáže k vám ohromně přilnout a atmosféře písní být dobrým společníkem.

A teď tedy i několik slov k novince:
Deska Dissolution navazuje na předešlou nahrávku, to je neoddiskutovatelný fakt. Přináší několik kosmetických změn v náladách, slušnou porci nápaditosti, zvukové ošetření za jedna a znovu celkem nevšední aranžmá. Oproti všem předchozím deskám není toto nové dílo prací jednoho člověka. Dříve se stávalo jen zřídka, že byl ke komponování přizván krom Bruce i někdo další. Dnes je to právě mistr Harrison, jež se podepsal pod většinu skladeb nové desky. Pravda, změna není cítit tak výrazně, jak by mnozí předpokládali, ale... Tímto krokem vlastně začíná nová kapitola ve tvorbě P. T. Jestliže to před dvěma roky vypadalo na pouhé pohostinské vystoupení na jedné desce a následné tour, k radosti všech Gavin zůstává i nadále a nadto se podílí i jako společník autora.

Témata alba jsou spíše temná, stejně jako samotná hudba. Hovoří o zničení společnosti prostřednictvím sociálních médií a o technologiích coby novém vyjadřovacím prostředku přizpůsobeném k šíření násilí. Hudba plyne poklidně a velmi, velmi nenuceně. Daleko častěji dnes využívá akustických poloh a díky většímu přehledu a perfekcionismu celé čtveřice vám pod rukama vykvétá něco skutečně elegantního. Devět skladeb v čase 43 minut je naprosto ideální délka pro moderní prog-rockové album současnosti.

Co se týče jednotlivých skladeb, tak na nové kolekci trochu postrádám nějaký výrazný magnet, takzvaný "vtahovač do děje". Pecku typově podobnou skvostu z minula - písni In Exile. Začátek je totiž velmi senzitivní až očistný a má schopnost vás dokonale ukolébat. To spíš předešlou No Man's Land mi dnes připomíná v podobných krajinách bloumající osobní favorit Threatening War. Mezi největší hity zatím zařazuji rytmicky precizní track číslo pět All That You've Got, kterému jasně šéfuje mazel Harrison. Vůbec mi nevadí hodně okatá inspirace jedné nejmenované písně gigantů Pink Floyd ve skladbě Uncovering Your Tracks. Ba naopak, její moderně střižená atmosféra nořící se z floydovských močálů doznává pod značkou P. T. výrazně aromatických proporcí. Je až překvapivé, jak se v určitý moment dokáže Bruce svými hlasivkami přiblížit k růžovému okraji. ¨

U Pineapple Thief čas nerozhoduje. Kapela dokáže stejně sugestivně působit v náladotvorné, minutu a půl dlouhé bleduli Pillar of Salt, jako v jedenáctiminutovce White Mist, jednom z vrcholů celé desky. Skladba plná experimentálních zvukových pochodů odhaluje dnešní maximální možnosti souboru a nechává diváka pocucávat svůj sladký nektar po malých doušcích. Že je dnešní hudba Pineapple Thief zejména o pocitech vás přesvědčí v míře nezanedbatelné také závěrečná Shed a Light.

Ve spojitosti se souborem se často zapomíná na vklad klávesisty Steva Kitche. Je to takový nenápadný muž v pozadí, ale myslím si, že jeho příspěvky nejsou zanedbatelné. Někdy totiž stačí skutečně málo, jeden skromný, nenucený a nevtíravý ladný motiv, který pohne s vašim vědomím na tu správnou stranu. Přesně, jako se tomu děje ve zmiňované písni poslední.

Bylo by mylné se domnívat, že Pineapple Thief dnes nějakým způsobem zaplňují prázdnotu, která v přilehlé hudební množině vznikla po konci činnosti Porcupine Tree. Jistě, některé styčné plochy mají obě kapely společné, především pak sugestivně melancholickou náladu, s níž dokáží oba zmíněné subjekty s divákem tak obratně manipulovat, ale ve výsledku už Pineapple Thief žijí svým novým a nenuceným životem.

Dle mého dokázali právě oni svou letošní deskou udržen vysoko nastavenou kvalitu, aniž by nějakým způsobem uhnuli z nově vytyčeného směru. Jsem přesvědčen, že jejich horká kolekce dokáže s výsledným pořadím na konci roku ještě pořádně zamíchat.
reagovat

steve @ 09.10.2018 19:42:21
Nepochybně pěkně udělaná deska, zřejmě vrchol kapely, který bude už těžké někdy překonat. Zvukově vypulírovanější nahrávku jsem tento rok ještě neslyšel. Radost poslouchat. No a Harrison zas jednou nezklamal, i když tady má komplexnější roli a hraje víc pro celek.

horyna @ 10.10.2018 17:21:14
Zřejmě jsme zatím spolu s Pegasem první tři, kteří tento progresivní skvost letošního roku slyšeli. Ano, stran zvuku jde o to nejlepší co si fajnšmekr může přát. Říkáš vrchol? Ten bude u PT pro mne už navždy spjat s Your Wilderness, asi i proto, že byla první.

Pegas @ 10.10.2018 17:57:20
Já už teď můžu s jistotou říct, že to patří k tomu nejlepšímu, co jsem letos slyšel. Your Wilderness jsem poslouchal poprvé až letos a víc jsem se tomu věnoval až krátce před vydáním Dissolution. Takže jsem to měl vlastně najednou, ale Dissolution mě od začátku chytlo víc. Your Wilderness jsem ale už také propadnul a beru to jako takovou nerozlučnou dvojku. Harrison tomu jistě dává hodně, ale je možná až moc vyzdvihovaný (i když oprávněně), až celá ta kapela tomu dává tu kvalitu. Těžko říct, jak by to dopadlo, kdyby hrál na bicí někdo jiný. U obou desek beru za velké plus tu kratší stopáž. Neříkám, že bych nechtěl víc podobné muziky, ale takhle je to akorát. Žádná vata, není takový problém to poslouchat v celku a jak to dohraje, jsem natěšený na další kolo.

Mayak @ 10.10.2018 18:25:55
"Zřejmě jsme zatím spolu s Pegasem první tři, kteří tento progresivní skvost letošního roku slyšeli." ... nesmierne úsmevná veta v ére elektronického sťahovania dát, včetne hudby, Marku a nepochybujem, že si ju nemyslel vážne, lebo inak by bola symptómom (pomenujme to slušne) ... určitej naivity ...
Lenže aj takýchto skvelých a silných albumov (aj v tomto roku) je viacero aj od ďalších kapiel (tu málo známych, či komentovaných) a nie všetci resp. ihneď reagujú (mlčiaca majorita počúva a pozná aj iné skvosty len o nich vôbec nepíše, či neinformuje) ...

horyna @ 10.10.2018 19:39:50
Miro ahoj. Vycházím z předtuchy, že tuhle kapelu TADY zná opravdu málo lidí. Jasně, každý hned nereaguje a cédo teprve vyšlo, ale kolik člobrďů sem chodí, pár desítek? A kdo z nich si zrovna PT koupil, och ano, mám říci slyšel? Máš pravdu, musím počítat i stahovače, což jsou taky fanoušci, jen ne sběratelé a echt srdcaři, jako my ostatní, co do toho pořád naivně sypeme prachy. (mladší i jeden starší známí si ťukaj na čelo, proč tohle dělám, když je tak jednoduchá cesta zdarma, to nevysvětlíš)

Pegas zdravím tě: vůbec si nedovedu představit, že by teď do kapely místo Gavina naskočil někdo "normální". Ta změna by byla citelná a...

Pegas @ 10.10.2018 20:48:51
Já dřív The Pineapple Thief jenom vnímal, že existují a jinak jim nevěnoval pozornost, ale mám dojem, že tady sem tam zmínka o nich byla. PaloM si novinku také pochvaloval, ne? Ale to je jedno. Já hlavně zjistil, že by se mi toho od nich mohlo líbit víc i z dřívější doby.

jirka 7200 @ 10.10.2018 21:21:14
Tvorbu kapely Zlodějů ananasů neznám v ucelené podobě, ale jen jakou představují na posledních dvou albech.
Kapela je na nich rozkročena nad několika styly typu alternativního rocku, velké dávky popu a špetky progresivního koření.
Ač jsem příznivcem progresivního rocku, tento směr, kterou kapela a s nimi mnoho kolegů z vydavatelské stáje Kscope zastupuje, ve mě velké nadšení nevyvolává.

Firma vyhledává dle svého manifestu kapely, které se zaměřují na jemnější muziku okořeněnou tu větším, tu menším množstvím post progresivních stylů, tedy z progresivní hudby vycházející či ovlivněné. Ta jistě není špatná, jen nemusí každému plně prog rockerovi vyhovovat.

To samé platí třeba v jazzu. Easy listening a smooth jazz těžko uspokojí jazzmana vyhledávajícího nahrávky vycházející třeba u firmy ECM.

U Pineapplů musím však pochválit zvuk, za jehož výslednou podobu je zodpovědný klávesák Steve Kitch. Tady klobouk dolů. V tomto směru jedna z nejlepších desek tohoto roku.

bullb @ 11.10.2018 06:21:37
Neúnavný horyna: Kvetnato popísal tento album. Donútil ma počúvať. Predchádzajúcu vec od Pineapple Thief mám už uloženú (v hlave) ako vysoko dobrú muziku. Vzhľadom na rôzne limity (časové, finančné) sa veľmi opatrne vyjadrujem. Nemám rád počiatočné nadšenie, ktoré skončí po čase všednosťou.
Ale k hudbe: veľmi veľmi veľmi slušná muzička. V každom prípade budem hodnotiť až neskôr. Aj víno musí dozrieť...
Neúnavným pisateľom zdar :-)

horyna @ 11.10.2018 10:58:42
Nazdar neúnavní čitatelé. Kscope se specializují na takový ten Anathemovský styl moderní melacholie. Kapely jsou si dost podobné a je dobré se mezi nimi přehrabat. PT mají něco navrch, spolu s Wilsonem a právě Anathemou patří mezi tamní tahouny.

jirka 7200 @ 11.10.2018 11:21:49
Mě se od Kscope líbilo pár věcí od Iamthemorning, jinak jsou si ty kapely až na čestné vyjímky hodně podobné a pro někoho méně výrazné, v tom ti dávám za pravdu.

PaloM @ 13.10.2018 08:38:55
Prvý raz to počúvam, chcel som mať na to kľud. Za úvod ny som dal 20 bodov, dojímavé. Necítim z ich hudby temno alebo depresiu, skôr melanchóliu. Celé je to ukrutne príjemné, človečenské, plné jemných citov.
Manželka hneď zabrala, ona má HD senzory na kvalitnú hudbu.
Bubeník: samozrejme výborný, uznávam a ešte viac v koncertnej zostave King Crimson. Som ale presvedčený, že táto hudba je fantasticky komponovaná ako celok, kde každý nástroj a spev má rovnocenný part.
Horyna, pekne, pekne. Vďaka.

horyna @ 14.10.2018 07:15:48
Konečně jsem si našel trochu času sednout si k pořádné aparatůře a neposlouchat jen z mp3. Pustil jsem si po refrény tři nové desky z poslední doby, které mě vzali na celé čáře. Ve všech případech to byla zvuková mana. Vyhráli Pineapple Thief jen těsně před Bonamassou a na třetí pozici se usadili Riverside.

Palo: víte do rodiny spokojenců s novými PT:-)