Big Big Train / The Underfall Yard (2009)

Na světě je tolik kapel, takové moře hudby, o kterém by člověk rád něco napsal, ale čas mu nechce dovolit víc a zůstává zkrátka tím neúprosným vládcem všeho. Jeho panování se zatím nikomu z nás nepodařilo uniknout a jistě to tak zůstane i po řadu dalších nekonečných let. Jedním z restů, který chci teď napravit, je i recenze tohoto díla.

Big Big Train patří mezi moje velké oblíbence. Samozřejmě teď mluvím o té druhé - kvalitativně podstatně významnější epoše v historii souboru. Začátky kapely nejsou závratně působivé, první nahrávky vydané ještě v devadesátých letech absolutně neodhalují potenci kvality, která jde nejpozději s nahrávkou The Difference Machine strmě vzhůru. V jejím případě (a možná už v případě předchůdce Gathering Speed) můžeme mluvit o hotové kapele, která si je zatraceně jistá tím, co právě dělá.

Prudký nárůst invence a nezdolnou tvořivou sílu, která začala právě tehdy kolovat žilami tohoto souboru, lze vytušit v každičké skladbě, její části, sloce, refrénu či instrumentální mezihře. Nápadité využívání dechové sekce, časté změny rytmů a nálad, čerpání inspirace z folkové oblasti, dechberoucí instrumentální kolorit i vokální barva, dravost a nenapodobitelnost Davida Longdona respektive Seana Filkinse udělaly z BBT jednu z největších kapel na progresivní scéně.

Když pominu album, které mě s kapelou seznámilo (Folklore) a o kterém si stále myslím, že patří k mezi jejich nejlepší, ten skutečný vrchol byl dosažen s dvojicí English Electric. To je celkem holý a nepřeslechnutelný fakt. Zpátky ale k desce recenzované. Ta hraje v mých očích trochu upozaděnou roli. Leží mezi titánským Difference Machine a zmiňovanou top-elektřinou č. 1. Kapela se v jejím případě až příliš zahleděla do folku a jeho derivátů, kterými v množství více než potřebném zahlcuje své složitě strukturované skladby. Tempo je často velice pomalé a baladický charakter alba přivádí diváka do mírně letargické nálady. Přitom začátek desky je famózní.

Vše se otevře dechberoucí atmosférickou předehrou Evening Star a jednou z nejlepších písní BBT, skladbou Master James Of St. George. Tady se musím poklonit především Davidu Longdonovi, jehož sytý a uhrančivý projev propůjčuje písni skutečně silný punc originality. Odevšad se ozývají boční doprovodné vokály, které se různě překrývají a doplňují. Zvuk je jako ze škatulky, všechny nástroje jsou precizně izolovány, poslouchat tak skvostně sejmutou baskytaru je opravdová lahůdka. Třetí Victorian Brickwork začíná velmi sugestivně, posléze však přejde do obrátek a průběžně střídá obě tempové polohy. BBT kouzlí v náladách i emocích.

Ve zbylé trojici se noha z plynu sejme ještě intenzivněji. Muzika zůstává stejně krásná a malebná, já osobně bych však uvítal také nějakou ostřejší věc. Tady je důležité se s albem pořádně porvat a proposlouchat se naskrz. Hudba je hodně složitá, časté změny nálad a dlouhé instrumentální plochy umístěné v idylické duchovní rovině s minimem opakujících se motivů dávají posluchači pořádně zabrat. Poslední věc má skoro 23 minut. Jde o píseň titulní, která je nápady nacpaná nad okraj a aranžérsky dotažena na maximum. Je prakticky nemožné, aby se vám nějakým způsobem oposlouchala.

A teď už rychle k bodování, poněvadž jsem se rozepsal daleko víc, než jsem původně zamýšlel. Domnívám se, že já sám tuhle desku jednou docením v daleko širším měřítku než doposud. Vyžaduje hodně času a trpělivosti. Po necelých dvou letech známosti a X posleších zatím zůstávám na 4 hvězdách.

» ostatní recenze alba Big Big Train - The Underfall Yard
» popis a diskografie skupiny Big Big Train