Uriah Heep / Living The Dream (2018)

Byron versus Shaw. Dvě naprosto odlišná pěvecká esa v téměř padesátiletém hudebním rukávu britských Uriah Heep. Ten první byl davy doslova zbožňován a dodnes zůstal tím největším trumfem (samozřejmě společně se skladatelkým hrdinou Kenem Hensleyem) v řadách této kapely. Ten druhý je po celou dobu svého účinkování v U. H. přijímán s rozpaky a zařazován do kategorie "přijatelná alternativa". Zatímco Byron strávil v kapele POUZE osm let a hudebnímu dědictví přinesl jeden rockový milník za druhým, Shaw je součástí kolosu třicet let a světu nedal ani pětinu stran kvality pěveckého výrazu, jakým nadchnul jeho nepřemožitelný předchůdce. Tomu prvnímu věnují hudební encyklopedie celé stránky a dlouhé odstavce, pro Shawa už navždy zbude těch pár vět tam někde dole, na konci toho velkého článku o ikonách žánru Uriah Heep.

Na novou desku Living the Dream jsem s netrpělivostí rozhodně nečekal, a kdyby žádná nevyšla, vůbec bych se nezlobil. Rozladěn pro mě nepovedenou, nedotaženou a na poměry dnešních U. H. značně kýčovitou (jednou z jejich vůbec nejslabších) kolekcí Outsider, zlomil jsem nad "boxičovou" partou hůl. Mám rád Into the Wild a ještě víc Wake the Sleeper, ale Outsider jsem zavrhl, proto bylo mé očekávání od nové desky takřka nulové.

První singl Grazed By Heaven o kvalitách nahrávky neprozradil zhola nic, ale pochvalné recenze rozvěšené na mnoha internetových portálech a test celého alba prostřednictvím netu dávaly tušit, že u U. H. ještě není všem dnům konec. Musím prozradit, že jsem s jejich novou nahrávkou spokojen. Slovo nadšen by bylo přehnané a nadnesené, ale tento rok se skutečně v případě "ú-háčka" jedná o dobře odvedenou hard-rockovou práci. Kapela svou nezdolnou energii ještě všechnu nepozbyla, Mick Box zásobuje svoje skladby stále solidními riffy a melodiemi, no a Shaw zůstává Shawen i nadále. Žádné zázraky z jeho úst neuslyšíme, ale k dnešnímu formátu Shaw padne jako ulitý, tak proč ho pořád jen kritizovat? Už standardně dobrou práci odvádí hnací motor souboru, mlátička Russell Gilbrook. Jen Phil Lanzon je tady jaksi střídmější, až se může zdát, že si ty lepší nápady napleskal na svou po čertech dobrou sólovku, ale o tom až jindy a jinde.

Strana A:
Grazed By Heaven- ne úpně obyčejný otvírák na paštiku, který podobným minulým a předminulým zhola nudným pole position ujíždí o dobré dvě délky. Living The Dream - pěkná zpěvná věc s obstojnou kytarovou riffovou prací i vyhrávkou Micka Boxe. Take Away My Soul - startuje jako "mejdni", pokračuje jako to nej od Heep z počátku sedmdesátých a v půli praská pod omamným melodickým náporem celého komba. Knocking At My Door zdobí přijatelné melodie, nezdolný Shaw a tuctový refrén. Rocks In The Road. Osm minut? Ajajaj, utáhnout takto dlouhou stopáž a neurazit se v tomto případě zrovna nepodařilo. Celé schema je příliš předvídatelné a nepřináší zhola nic nového. Až za půlkou se teprve něco děje, něco hodně purplovského - že by Jon Lord vstal z mrtvých?

Tak a jdeme do druhé půle:
Waters Flowin' překvapuje bukolickou atmosférou a výbornou kytarovou vybrnkávačkou. Jedná se o velice podařenou baladu a jednu z nejlepších skladeb na albu. It's All Been Said - a hle, další pěkné téma, tentokrát na klávesy a posléze i klavír, máme tady (na stará kolena) romantické Uriah Heep, skladba se postupně rozjede a má tu vlastnost, že skutečně baví. Další parádní věcí je šleha Goodbye To Innocence, ve které Uriáši citelně sešlápnou pedál a pořádně se odvážou. Je to rokec nebo už rock´n´roll? Falling Under Your Spell otevře působivé Boxovo sólo, citelné hammondky a skutečně brilantní Shaw nejen v refrénu. Pro mě asi nejlepší kus na desce. I poslední Dreams Of Yesteryear začíná jako cajdák, jenže ten cajdák má přilnavou atmosféru a uvnitř dvě hrsti emocí.


Celkový verdikt "konec dobrý, všechno dobré" by se dal úspěšně implantovat na celou novinku Uriah Heep. První strana je dost šablonovitá, staromilská, občas pořádně nudná, zavání stereotypem a archaičností. Část druhá je daleko výživnější a přitažlivější. Použiji slova jako progresivnější, skladatelsky kreativnější, tempově různorodá a náladově bohatá a barevná. )Vy, kdo desku už znáte, mi možná v tomto vnímání obou pólů nahrávky, tedy stran A i B dáte za pravdu. Konečná známka je tedy 3,5*

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Living The Dream
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep