Manic Street Preachers / Resistance Is Futile (2018)

Před nějakým časem jsem si na internetu pročítal pár dostupných recenzí na alba kapely Manic Street Preachers, abych si udělal nějaký obrázek o tom, co v současnosti tato trojice produkuje za muziku. Většina komentářů byla toho typu, že když ta která deska právě vyšla, přiložená recenze ji vychválila, ale když pak kapela vydala dalšího následovníka, stejný recenzent označil nahrávku předešlou za ne zrovna povedenou a tu novější za skutečně to pravé. Podobný vzorec se opakoval v recenzích několika alb od několika recenzentů.

Sám jsem pak náhodně otestoval spoustu nahrávek MSP, abych si udělal obrázek vlastní. Musím říct, že mě jen málokterá deska zaujala kompletně. Jejich styl není zrovna mým šálkem kávy a tak jsem ani žádný zázrak nečekal. Nejvíce mě oslovila asi poslední deska Futurology a to do doby, než jsem zjistil, že má kapela od jara venku horkou novinku. Zkusil jsem tedy i ji a světe div se, stal se zázrak. Ta deska mi okamžitě učarovala a zamotala mi palici natolik, že jsem si ji velice rychle objednal. I po několikaposlechovém vstřebávání z ní mám stále ten stejný a to výborný pocit.

V případě novinkových MSP jde o místy přímočarý, písničkový, decentně alternativní příjemný rock. Melodie jsou chytře, nevtíravě a schématicky pečlivě vybudované a deska (na rozdíl od těch předchozích) nepostrádá dostatek výrazných myšlenek, které jsou u podobných kapel tolik potřeba. A pak je tu samozřejmě pan zpěvák James Dean Bradfield, který ani po tolika letech neztratil nic ze své uhrančivosti projevu. Jistě, už to není taková síla jako na Holy Bible, kde kapela neskutečně a taky naposled zbořila hranice stylu a přišla s něčím neskonale revolučním. Novinka se však také pěkně poslouchá, což mi v tomto případě plně dostačuje.

Vyloženě slabou vatovou výplň tady nevidím a ty dobré skladby střídají položky špičkové. Počínaje zvonivou People Give in přes typicky popové ostrovní záležitosti International Blues a Distant Colours po zřejmé vrcholy desky - skladby Vivian (s ultra melodickou a nápaditou kytarou a celkovou interesantní náladou skladby) a Dylan and Caitlin (s neuvěřitelně silnou dámskou oporou ve vokálech, to je skutečná hudební lahůdka). Laťka kvality ovšem nepadá a z dalších povedených písní mám moc rád především intenzivní Sequels of Forgotten Wars, tajemnou In Eternity a závěrečnou dvojici perel A Song for the Sadness (s dojemně romantizující atmoškou) a smutkem doslova prorostlou The Left Behind.

Zvuk, obal i produkce jsou v pořádku a tak Manic Street Preachers v roce 2018 u mě bodují svou sbírkou Resistance Is Futile na celé čáře. Myslím si, že tato znovu pořádně nastartovaná kapela ještě neřekla definitivně poslední slovo a svůj kumšt znovu ovládá na výbornou. A jelikož nejen prog-rockem je progrocker živ, jsou letošní Manic Street Preachers mým soukromým tipem a tajným překvapením tohoto roku! Viva kvalitní muzice, ať je jakéhokoliv stylu!

» ostatní recenze alba Manic Street Preachers - Resistance Is Futile
» popis a diskografie skupiny Manic Street Preachers