Dream Theater / Train of Thought (2003)

S deskou, o které tady nikdo deset let nenapíše ani "ň", nebude něco v pořádku. Když si přečtu znechucené recenze pánů Joachima a Brana, které napsali pět let po vydání alba, tudíž s patřičným odstupem, nemám pro jejich postoj už tolik pochopení, než kdyby své recenze uvedli měsíc po uvedení desky na trh. Já byl tímto přehnaně tvrdým albem ze začátku taky pořádně zaskočený, ale za nějaké dva roky jsem si jej oblíbil stejně, jako kteroukoliv jinou jejich desku.

V době vydání jsem DT tolik nesledoval a dodnes nevím, proč tohle album vyšlo tak brzo po předchozí nahrávce - pouhý rok mezi sebou dělí Six a Train. To je u divadelníků jev dost neobvyklý a pokud na mou otázku někdo z vás zná odpověď, uveďte ji prosím. Takže žádné dlouhé turné, ale hupky dupky zpátky do studia a bum, prásk, ať to má koule, Dream Theater chtějí šokovat. Zřejmě měli potřebu setřást ze sebe frustraci a nasranost. Dokázat všem, že umí hrát pěkně ostře a přehodili výhybku směrem k tvrdému metalu. Nechali se inspirovat jejich velkou láskou Metallicou, což jim hodně fanoušků má dodnes za zlé. Ale když posloucháte nahrávku pozorně, není těžké v ní objevit ty staré DT. Jsou jen zabalení v modernější a neprodyšné slupce. Zvuk mohl dopadnout rozhodně líp, nahrávka je pod metalovou tíhou zbytečně přebasovaná a dunivá. John Myung odvádí skvělou práci, ale někdy je těžké jeho nástroj v té změti najít a oddělit.

As I Am je parádní nakopávačka a Endless Sacrifice disponuje odkazy na starou tvorbu. Osu desky však tvoří tvrďácké pumelice This Dying Soul a Honor Thy Father, v nichž kapela riffuje a hobluje jak o život. LaBrie zpívá přes efekty, čímž dodává skladbám ještě větší razanci, a Portnoy, ten je tu pánem všeho. Co všechno stihne obhospodařit je fakt neuvěřitelné. Tahle nahrávka je hlavně o kytarách a bicích, Jordan Rudess tu skoro nehraje. Má jen pár sólových výstupů a občas ho slyšíte někde hodně vzadu, ale je to žalostně málo. Jenže zrovna tak to má být, přece Metallica taky nehraje s klávesy. Vacant je violoncellový předěl a Stream Of Consciousness obyčejná nudná metalová instrumentálka a odrhovačka. Náladu vám zaručeně zvedne závěrečný kus vytesaný do žuly In The Name Of God, to jsou DT ve vrcholné formě.

Všechny starší recenze bodují tohle metalové album hodně vysoko. Já se k nim přidám, protože dokážu ocenit snahu hráčů vyzkoušet něco nového. Udělali to myslím dost dobře a po svém. Tenkrát jim takový tah vyšel, dnes už bychom frflali mnohem víc.
Pokud potřebujete doplnit energii do svého tělesného akumulátoru, nelze doporučit lepší album. Howgh.

» ostatní recenze alba Dream Theater - Train of Thought
» popis a diskografie skupiny Dream Theater