Black Sabbath / Heaven and Hell (1980)

"Ne a ne a ne. Ani Ozzy ani Dio, ale Martin je pro mě jediný akceptovatelný hlas slovutných Black Sabbath." Tak s touto poučkou jsem si až do minulého měsíce vystačil více jak dvacet let. A nakonec jsem přeci rezignoval. Zkusil jsem to raději opatrně a na jistotu. Tou jistotou mi byl Ronnie James Dio.

Jeho hlas samozřejmě moc dobře znám z Rainbow a výběrovky Best of Dio. Kompletní sólové věci mě nikdy nechytily a jeho studiovky s Iommim mi taky moc nevoní. Kdysi jsem poslouchal výběr Dio Years i comeback The Devil You Know. Ten mi připomínal desku Angry Machine a to taky nebyla žádná sláva. Díky zmiňovanému výběru jsem většinu skladeb z Heaven and Hell dobře znal a líbily se mi vždy víc než ty z Mob Rules. Občas je člověk zaznamenal i v rádiu či v televizi, občas mě do nich uvrtávali kámoši, ale nikdy jsem nepřemýšlel příliš reálně nad tím, že je jednoho dne zavřu do skříně spolu s Headless Cross nebo Tyr.

Ten okamžik tedy nastal a já musím nakonec zvolat – hurá. Proč hurá? Protože ta deska je k******* dobrá. Po čertech dobrá, zatraceně dobrá, prostě báječná. Když ji teď tak poslouchám, říkám si, jestli právě tohle není první čistá heavy metalová deska. Ale ať je nebo není, ať podobný styl s postupujícím věkem nadobro opouštím (samo, pár výjimek se vždy najde a jak rádo), nebe a peklo mi lahodí jako dobré a slaďoučké bílé slámové.

Prvotní domnělý strach z Martinem Birchem ukované přílišné kovové nudy se nejpozději během stovky krátkých sólíček nacpaných do třetí skladby Lady Evil rychle rozplynul. Ale klenotů ještě větších je na desce nemálo. Rozhodně bych neměl zapomenout vyzvednout energický a od podlahy zahraný opener Neon Knights, mohutnou, doslova magickou a starověkými obřadními rituály obestoupenou věc titulní (ty riffy a sbory - no lahoda) nebo nenápadnou Wishing Well. Avšak mezi nejlepší songy patří trojice Children of the Sea, Die Young a Lonely is the Word. S Iommiho až neuvěřitelně melodickou hrou, citelnými vstupy akustických kytar a místy hodně oduševnělým zpěvem Ronnieho Jamese.

Přemýšlím jak desku bodovat, hlavně když ji srovnávám s Martinovou érou. Ale i vedle mnou oblíbených desek z přelomu devadesátých let, stojí Heaven and Hell jako urostlý a statný kmet.

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Heaven and Hell
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath